Stran: [1] 2 3
  Tisk  
Autor Téma: deníček Jarka Dvořáková  (Přečteno 8717 krát)
0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
4 0
« kdy: 15. Červen, 2012, 23:14:18 »

Jmenuji se Jarka Dvořáková, narodila jsem se v r. 1982. O zrak jsem přišla v inkubátoru. Narodila jsem se nedonošená. Do školky jsem chodila do Prahy na Hradčany. Rodičům nic jiného nezbývalo, tenkrát to jinak nešlo. Jezdili jsme tak čtyři roky, dva tatínek autem, dva maminka autobusem. Co jsem se nabrečela. Ani mi nemohli říci: „V pátek pro tebe přijedeme.“ Ve školce si jedna paní vychovatelka začala stěžovat, že neslyším. Paní primářka u nás v Budějovicích řekla, že nevidí důvod, proč by mi sluchátka měla dávat, jsem ještě malá, ať si mě posadí dopředu a mluví na mě pomalu, ale vychovatelka ne, že prostě neslyším, tak mi museli sluchadla dát, jinak by mě ze školy odepsali. To mě ještě jedna psycholožka chtěla dát do zvláštní  školy. Mamka nevidí důvod proč by mě tam měla dávat. Takže nakonec mě tam nedala. Do třetí třídy jsem přešla k nám do Budějovic. Chodila jsem každý den domů, byla jsem s rodiči a sestrami. Nevědělo se, kam přijde pátá třída, takže nám hrozilo, že budeme muset opět do Prahy. Tam se mi vůbec nechtělo. Nakonec mě rodiče nechali na vlastní žádost opakovat a tak jsem dochodila školu u nás. Nicméně pak jsme nevěděli, jak dál. Tak jsme se jeli podívat do Bučovic na gymnázium pro slabozraké, je tam i střední škola. Prosila jsem, ať mě rodiče nedávají do Prahy, že chci být doma, klidně ať mě dají do normální školy mezi zdravé spolužáky. Maminka mi vyhověla. Studovala jsem Integrovanou střední školu stavební obor technickoadministrativní pracovník. Při hodinách jsem používala  Pichtův psací stroj pro nevidomé. Začátky jsou vždycky těžké. Nové prostředí, noví spolužáci, učitelé, kteří neměli zkušenosti. Pár učitelů se našlo, kteří se naučili i bodové písmo. Pan učitel na matematiku například namlouval učivo na kazetu. Vždy jsem dostala na začátku hodiny walkmana a jela jsem podle kazety, zatímco on pracoval s vidícími spolužáky. Hledali jsme cestu, jak dělat věci, co nejlépe a jak by to prostě šlo. Všechno jde, když se chce. Horší to bylo při psaní na normálním stroji. Nevidomý člověk neví, kam si má dát prsty, když není klávesa označena. Bývají to písmena F J. Jenže tyto dvě klapky jsem označené neměla. Takže se stalo, že jsem nosila ze psaní pětky. Mamce to bylo moc divné. Ze začátku se na mě zlobila, abych psala pořádně, ale pak se šla na tu písemnou práci podívat. Hned jí to bylo jasné. Proč asi? Protože jsem si dala prsty jinam, než na zmiňované klávesy a psala jsem pak nesmysly. Paní učitelka zprvu nemohla pochopit, jak je možné, že dělám chyby, když jí bylo řečeno, že umím psát na PC. Jenže počítač mluví, ale stroj ne. Tak nakonec jsem to vytahla na dvojku na vysvědčení na konci roku. Horší byla nástavba. Pan ředitel chtěl, abych měla notebook, žádný stroj na psaní, protože ruší. Marně jsme se snažily panu řediteli vysvětlit, že stroj je moje tužka, že je to nejsnazší, počítač, když se sekne, musím počkat než naběhne, ostatní budou vepředu a já to pak budu dohánět. Nic, prostě podmínky si dal a aby toho nebylo málo, tak ještě kvůli sluchové vadě mikroport, že bych měla lépe učitele slyšet. Na nástavbu jsem tedy nastoupila se vším, co jsem měla mít. Došlo ale brzy na maminčina slova, počítač s mikroportem nejde zkloubit, abych slyšela jak učitele, tak počítač. Prostě nejde. Buď jedno nebo druhé. V jedné hodině jsem mikroport měla, tak jsem slyšela učitele, to je pravda, ale začali jsme psát a já nevidím na obrazovku, ale hlasový výstup jsem neslyšela. Takže jsem vůbec nevěděla, kde vlastně kurzorem stojím. ˇˇŘíkala jsem panu učiteli, že to nejde. Nakonec řekl: „Dopiš si to doma, zdržuješ.“ Takže jsem si to musela s mamkou dopsat. Naštěstí některé učitelky byly rozumější než pan ředitel. Nevadilo jim stoupnout si ke mně, několikrát mi něco zopakovat, kouknout případně na obrazovku počítače, zda to mám dobře napsané. Zvláště paní učitelka na český jazyk a ta co nás učila na odborný výcvik byly hodné a pomohly mi. Paní učitelka na účetnictví byla starší, takže byla ráda, že si ke mně sedla, po třídě moc nechodila. Psala na tabuli jen v nutných případech, jinak diktovala. Horší bylo, že byl ve třídě hluk, to jsem pak měla natočené na pásce. Já jsem si to totiž ještě natáčela, protože jsem věděla, že mi někdy něco uteče. A doma jsem to pak psala na stroji do braillova písma. No bylo toho dost. Někdy mi s přepisem pomáhala i maminka, když jsem nerozuměla, tak ona si vzala tužku a papír z kazety to napsala a pak mi to diktovala. Někdy tam byl hluk, že říkala: „To snad není možný, co tam ty holky v tý hodině dělají.“ Takže jsem si musela půjčovat od holek sešity. Proč nevím, ale půjčovat mi je nechtěly. Jako by se bály, že bych to roztrhala, či co, prostě nevím. No a někdy to ani neměly dopsaný. Taky jsme to dělaly tak,že mi paní učitelka na odborný výcvik řekla, že dokud nebudu mít vše dopsané, tak prostě pc nezapnu, i když jsme měly hodinu. Prostě ne, nejdřív poznámky a pak můžu pracovat, abych to nemusela vše dělat doma a kdykoli jsem potřebovala, bez obav jsem mohla říci, že nemám něco dopsaného, něco jsem nestíhala. Tahle paní učitelka byla hrozně hodná. No a jednou to bylo krátce, když mi zemřela teta, se mi nějak rozbil pc a já tam měla český jazyk a vše, o to jsem přišla, takže jsem musela si to vše od holek dopsat. Něco jsem měla v bodech, ale ne úplně vše. A angličtinu jsem měla hodně špatnou, český jazyk, tam to bylo jiné, učitelka mě chtěla zkoušet z devítí maturitních otázek, které jsme měly už rozebrané. Ve třídě jsem byla samá děvčata. Takže jsem to musela dopisovat, samozřejmě jsem to nestíhala se to i učit, takže mě nepustily dál, nechápu sice proč, stejně obě odcházely, mohly mi tu čtyřku dát, ale budiž nedaly. Takže jsem první ročník opakovala znovu. Ve druhém ročníku jsem měla už asistentku. Kdykoli jsem potřebovala, mohla jsem si za ní zajít, někdy byla i v hodině, když to učitelé potřebovali, aby mi s něčím pomáhala. No a v roce 2006 jsem tedy maturovala: z angličtiny, českého jazyka, z ekonomiky, práva, managementu a účetnictví.
Ale sehnat práci pro nevidomého je docela těžké v tomto oboru, ale např. nevidomí učitelé hudby, kteří dobře slyší, tak nemají zaměstnání.
No a pak jsem jela na pobyt s nevidomými a neslyšícími. V roce 2003. Byli jsme ve Střeleckých Hošticích. Byli tam především senioři. Hned druhý den tam přišla paní, která začala vykládat o makrobiotice. To jsem ještě netušila, jak silně mě tento pobyt ovlivní. Většina lidí tomu moc nevěřila, zvláště má průvodkyně. Mě připadala taková negativní, no nevím. Já jsem si s ní moc nerozuměla. „Tohle mě láká zkusit,“ řekla jsem jí jednou odpoledne. „Ty tomu věříš, takové hlouposti. Sluch stejně nezachráníš a vyrážka ta tam prostě na rukách je, s tím se nedá nic dělat.“
Povídala jsem si s ní, jen když jsem musela. Byla jsem u té paní na konzultaci. Doporučila mi Kushiho, vysadit mléčné výrobky, cukr, bílou mouku – to byl teprve začátek, řekla toho jen pár, abych si to v knížce našla. Jmenuje se Božena Šerejfová, jestli jí někdo znáte, bydlí asi veZďáru. Ale jistě to nevím. Ta průvodkyně mě tam doprovodila, a odvedla mě zase zpět, ale nakloněná tomu opravdu nebyla. Těšila jsem se  až budu zase doma. Naštěstí jsem se skamarádila s jednou starší paní, která také neviděla a špatně slyšela a měla už vnoučata, takže to byla taková má útěcha, když jsme měli volno a mohli jsme si všichni mezi sebou povídat, tak jsme si spolu povídaly. Takže jsem přijela domů a řekla jsem, že budujíst makrobiotiku. Nebudu jíst maso, mléko, brambory, chléb…. No zkrátka, rodina byla ze mě na nervy. Babičky mi říkaly, co jsem si to vymyslela, kde jsem k tomu přišla. Největší podporu jsem nalezla u maminky a starší sestry. Tenkrát mi starší sestra řekla: „To ale budeš bez šance, žádné koláče smět nebudeš asi jíst.“ No zkrátka, bylo to hledání, asi půl roku jsme se s mamkou dohadovaly, chtěla jsem to hned. „Já ti nemůžu vařit něco, když o tom nic nevím. Mohla bych ti víc ublížit než pomoci, to bych nerada.“ Prý mi mamka říkala, že když ona byla mladá, tak se začalo se sojovým masem a s těmi výrobky a že si ženy rozházely metabolismus. Tak nakonec to dopadlo tak, že starší sestra objevila Pícentrum a tam mamka zašla se podívat. Jedna paní prodavačka jí poradila začátek, co ynechat a jak pomalu přecházet. Jednou jsem pod vánočním stromečkem nalezla kuchařku od paní Ivy Chourové. Tu nám právě doporučili na začátek. Byla to moc pěkná knížka, dodnes podle toho vaříme. Mamka mi přečetla úvod, jaký paní Chourová napsala. Hrozně mě to dojalo ten úvod, až mi vytryskly slzy z očí. Ty eliminace to musí být hrozná věc, to muselo hrozně bolet. Pak jsem chtěla trochu více: mít kuchařku v el. Podobě a číst si sama, kdy se mi zachce a nebýt na nikom závislá. Mamka třeba taky nemá pořád čas. Poprosila jsem jí, aby mi přečetla, kdo to vydal. Do Vyšehradu jsem napsala, pan Pravomil Novák mi odepsal, paní Chourovou jsem požádala, jestli by svolila, abych knížku měla v el. Podobě. Svolila, takže mi ji pak z nakladatelství poslali. Pak přišlo další přání: Poznat autorku této knížky. I to se mi splnilo. Byly jsme spolu na Lomci. Je to místo u nás na jihu Čech směrem na Vodňany. Moc se mi výlet líbil. Pro paní Chourovou nebyl problém mě vést, upozorňovat mě na překážky, zvládala to se mnou, jakoby to prostě uměla. Pak jsem u ní i na týden byla. Byl to hezký pobyt, dodnes na něj ráda vzpomínám. Vařily jsme MB, chodili jsme na procházky, měla jsem i masáž shiasu od její kamarádky. Moc se mi to líbilo. Poprvé jsem ochutnala dýňovou polévku s kokosem, jáhlový koláč, vyrobila jsem šejtan, byla z něj pak svíčková, ochutnala jsem kaši vařenou přes noc. Kdo máte knížku, tak si to tam najděte. Ani se mi nechtělo domů, ale nedalo se nic dělat. Týden uběhl jako voda. Pak jsem sháněla dále někoho. Tady v našem kraji jsem zatím nikoho nesehnala. Pořád si říkám, to snad není možné, copak je nás tady málo? V Praze a Brně je toho nejvíc. Potom jsem při brouzdání po netu narazila na paní Dášu Lužnou a s tou jsem v kontaktu dodnes. Je hrozně hodná, nekritizovala mě ani jednou, ze začátku jsem jí psala skoro každé jídlo, pokaždé jsem byla pochválená. Mám i její knížky. Je pravda, že o energiích potravin jsem se s paní Chourovou bavila a taky jsem se hodně ptala. Samozřejmě vím, že není dobré být dogmatik. Ze začátku, když jsme s Ivou chodily ven, všimla si, jak se klepu a usoudila, že jsem hodně stažená. Pamatuju si, že jsme měly oběd svíčkovou a ona se mě ptala, zda chci přidat. Odpověděla jsem, že ne. Pak odpoledne  jsem řekla, že chci chleba s máslem. Tak mi řekla: „Na chlebu jsi moc závislá, já když jsem jedla MB, tak jsem ho nejedla skoro vůbec.“ Já dodnes nedokážu pochopit, jak to děláte vy, kteří chcete něco pečeného. Pečete si kváskový chléb,  ale pokud placky, tak fajn, ano, ale každý den péci placku, abyste zahnali chuť na pečené, to nevím, zda by se mi vyplatilo dělat často placky. Možná je udělat a dát je do ledničky na druhý den. Vaření pro jednu osobu, to zatím prostě nevím, jak. Takže tak. To je konec mého příběhu. Eliminace byly, jedna v roce 2004, to byla myslím angína a to mi pomáhala paní Melicharová z Kuřimi, pokud někdo znáte. Nepsaly jsme moc maily, zřejmě neměla moc čas, skype jsem tenkrát neměla. Ta mi řekla, abych se nebála. Při druhé eliminaci, kdy mě bolelo dost v krku a měla jsem suchý kašel, tak mě podržela paní Lužná. Řekla mi, abych se nebála, že to přejde. Jsem statečná, zvládnu to. Ve škole jsem na obědy nechodila a když jsem ztrácela váhu, učitelé i spolužáci si toho době všimli a ptali se, zda mi není špatně. Jenže jsem jim to nemohla vysvětlit, protože by mi nerozuměli. Takové byly tedy mé zakátky. Bohužel si nemohu moc dovolit jezdit na kurzy, stojí bohužel pro mě hodně peněz a nemám zaměstnání, mám jen důchod a příspěvek na péči. Tak čerpám informace z fóra a paní Lužná je mi velkou oporou. Hodně mi pověděla, hodně mi napsala, moc děkuji.
Zda budu deníček aktualizovat často nevím, budu se snažit.

Polévka uzená rybí s kedlubnou a šhitaké

Obraná uzená ryba
Půl cibule
1 malý kedluben
1 houbička shitaké
Špetka soli.
Cibuli nakrájíme na půlměsíčky, osmahneme na oleji, přidáme nakrájený kedluben na kostičky. Zalijeme vodou, přivedeme k varu a trochu osolíme. Maličko mezi prsty. Necháme vařit a za chvíli přidáme houbičku, kterou pokrájíme po namočení na drobné kousíčky. Vaříme asi tak deset minut??? Já jsem to nestopovala, spíše jsem ochutnávala, prostě tak dlouho, až bude kedluben měkký, ale ne rozvařený. Přidáme rybu a ještě chvíli vaříme.Na talíři sypeme něčím zeleným – pažitka, petrželka. Já jsem to s tousolí trefila. Takže to bylo dobré.

Tato polévka mě napadla, protože mi přítel od mladší sestry přivezl uzenou rybu, kterou udil. Ochutnala jsem hned, když mi ji dal a protože jsem ji nesnědla, tak mě toto napadlo. Věděla jsem, že tato ryba je slaná, ale maličko soli jsem dala kvůli zelenině. A to mi ještě sestra říkala: „Nedávej to tam, ryba je slaná.“ Tak nevím, Má se zelenina solit, když se vaří ve vodě, když víme, že tam budeme dávat něco slaného?
Tak ahoj, zdravím všechny, snad jsem vás neunavila, záleží na vás, zda si to přečtete či nikoli.
Jarka Dvořáková

Zaznamenáno
Tykev obecná
Full Member
***
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 181



Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #1 kdy: 23. Červenec, 2012, 10:29:11 »

Ahoj,

zajímavý deníček. Vzala jsi to pěkně chronologicky. Už jsem Ti psal na Skypu, že máš můj obdiv, že vše zvládáš vpohodě, bereš věci, jak jsou a neříkáš si dokola - Life sucks. Ale myslím, že by stejně bylo fajn, kdyby ještě za Tvýho života věda přišla s něčím... však víš. To snad reálné je, ne? Spatřit sluníčko a les po ránu by bylo fajn. Jo jo.

Tak ať se daří.  Smiley
Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
1 0
« Odpověď #2 kdy: 23. Červenec, 2012, 13:32:39 »

Ahoj Giorgino,
díky za pochvalu. Já sluníčko ráno vidím. Mám zachovaný světlocit, světlo a tmu rozeznám.  Já si na život nestěžuju. Musíme ho brát, jaký je.
Jarka
Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #3 kdy: 23. Červenec, 2012, 15:43:28 »

Milý deníčku!

Vlastně ani nevím, proč jsem si tě zakládala. Asi jsem v ten den, kdy jsem psala první příspěvek dostala nápad, že si tě založím. Jenže tam asi budu psát hodně negativnívěci.Nebo taky se může stát, že dlouhou dobu nic. MB bohužel už moc nedělám, alespoň zatím. I když se hrozně moc toužím k ní vrátit. Někdy v týdnu si dopřeju MB jídlo, třeba snídani nebo oběd, ale nikdy ne celý den. Pokud jsou tu sestra s dětmi, třeba dva týdny, tak se stravuji s nimi, protože není možné, aby mamka vařila nadvakrát. Musím se podřídit. Jednou jsem snídala kuskus se semínky a blanšírovaným zelím. Míša vzala Dominiku na klín a že si trochu vezmou. Pár lžiček malá dostala, ale moc tomu nedala. Míša mi tvrdila, že jí to docela chutná. Ječmen a florellu pije dobře. Já už jsem to kolem dětí řešit přestala. Prostě, kdo chce, tak začne sám od sebe, jinak lidi nepředěláme. Nechápu však, když je nějaká osoba v rodině, která jí MB a ostatní ne, jak to ta osoba dělá. Pro jednu osobu je vařit náročné. Navíc každý den polévku. Není o to, že to dlouho trvá, ale uvařit polévku, aby byla jedna porce, to neumí ani mamka. Takže někdy mám na dva dny. Už jsem se s tím smířila. Ale vysvětlovala jsem už několikrát, že takto je kyselinotvorná. Vařit takto, kde se většina stravuje klasicky a jen jeden jinak, tak to je problém. Nebudeme se přece hádat jen kvůli jídlu, abych se od nich pořád odlišovala. Někdy to tak je, že třeba mám těstoviny a oni rýži, ovšem omáčku stejnou udělanou ale na klasický způsob. Může se však stát, že se pak takovéto osoby které to musí kombinovat všelijak, tak se k MB už nevrátí. Je to opravdu smůla, ráda bych se vrátila zpět, ale asi se mi to jen tak nepovede. Je mi líto, že do deníčku musím psát takové negativní věci. Docela v duchu jen závidím – v dobrém, - když na fóru čtu, že neMB návštěva někde něco ochutnala a pochvalovala si. Sestře o zdravé výživě nemá smysl vykládat.

Jarka

Zaznamenáno
beruška
Sr. Member
****
Pohlaví: Ženské
Příspěvků: 278



Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #4 kdy: 30. Červenec, 2012, 17:04:59 »

Jaruško,
život je jeden velký kompromis. Tak se netrap. Smetanová omáčka udělaná s láskou je určitě lepší a zdravější než vytrucovaná uškrcená zelenina s obilím.
B.
Zaznamenáno
torquiose
Hero Member
*****
Pohlaví: Ženské
Příspěvků: 800



Zobrazit profil WWW
0 0
« Odpověď #5 kdy: 31. Červenec, 2012, 00:03:50 »

Zda se mi ze resis prilis mnoho veci najednou. Jak sama pises a vis, tak zmenis jen jak jis ty, nikoliv sestra nebo netere. Pokud si chces odlehcit a zaroven nepridelat sobe ani mamce praci, tak se da jist hodne jednodusse, treba jen obilovina a pickles, alespon obcas. Ja si sice neumim vubec predstavit jake to je - varit a nevidet, ale myslim ze proste obcas reseni je v zjednodusovani.
Zaznamenáno

dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
1 0
« Odpověď #6 kdy: 04. Září, 2012, 14:16:49 »

Ahoj Beruško,
Samozřejmě vím, že život je o kompromisech. My to děláme někdy tak, že k té omáčce uděláme jáhly/kuskus/ a napařit zeleninu.
Já jsem jídlo kolem sestřiných dětí už řešit přestala.
I bez zraku jde vařit, člověk se nesmí bát to třeba vyzkoušet. Jen třeba si uvařit čaj. Nebo se najíst se zavazánýma očima. Rodiče vědí, co to je, zkoušeli to na jednom soustředění, kde byli s námi. Bylo to zimní soustředění, kde se sáňkovalo a hrály se hry.
Jarka

Zaznamenáno
sahaw
Sr. Member
****
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 393


Zobrazit profil WWW
0 0
« Odpověď #7 kdy: 05. Září, 2012, 10:06:03 »

Zkousel jsem pred casem varit po slepu. Nejvetsi problem jsem mel nandat jidlo z hrnce do misky,abych se nespalil a nevylil. Nedokazu si predstavit si zivot bez zraku.
Zaznamenáno
El
Host
0 0
« Odpověď #8 kdy: 13. Září, 2012, 17:11:51 »

Aktivuješ starý témata, jo?  Wink
Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #9 kdy: 14. Září, 2012, 16:50:02 »

Milý deníčku!

Byla jsem na pobytě Putování s oslem. Bylo to koncem července začátkem srpna. Moc se mi tam líbilo, až na to, že jsem zřejmě procházela eliminací. Začalo to doma, když jsem vyzvracela MB jídlo, i když přiznávám, že jsem měla ještě normální párek s rodiči. Večer dvakrát, v noci také, spala jsem moc špatně. Pomáhalo mi pít vodu s umeoctem. Ráno jsem vypila banchu, kterou mi udělala mamka a snědla mrkev s miso vývarem. Mě to stačilo, víc jsem do sebe nedostala. Pak se mi vůbec ale nechtělo vstávat. Maminka mi tedy pomohla dobalit věci a odpoledne jsme jeli k babičce. Měli jsme s sebou Nelu, neteř od mladší sestry. K obědu byly brambory a karbanátky. Snědla jsem několik brambor, víc nic. Babička zjistila, že mám teplotu a ptala se, zda vůbec budu chtít jet.
Odpověděla jsem, že ano.
„Co když se to zhorší, budeš tam někde ležet a rodiče pro tebe pojedou,“ říkala.
Stála jsem za svým a tak mě tam rodiče nakonec dovezli. Nerozmlouvali mi to. Řekli, že je to moje věc a rozhodnutí. Mamka mi na pobytě pomohla vybalit věci, pak jsme si ještě povídaly s asistentkou Janou. Bydlela s námi v chatce, tedy se mnou a mojí nevidomou kamarádkou a jejím vodícím psem. První den byl k večeři chléb, pomazánka snad i marmeláda. Něco jsem trochu snědla, šla jsem ale brzy spát, tak kolem desáté hodiny. Každý mohl jít, kdy chtěl. Ráno jsme vstávali v osm hodin. Snídani jsem jedla také byla klasika, pak jsme šli na výlet Šli jsme na Dobrou vodu. Během výletu mě ale začalo bolet břicho. Šlo mi to na levou stranu do zad, to jen pro diagnostiku, kdyby někdo se snažil dělat. Říkala jsem, že to určitě přejde, ale bohužel ne. Po obědě jsem si šla lehnout na sluníčko a ležela jsem celé odpoledne.
V úterý výlet na Hrádek. Bolelo mě to ještě víc, ale šla jsem. Hodně mi pomáhalo odpočívat během chůze, a to nejlépe sednout si na zem nebo na bobek. Musela jsem jít pomalu. Odpoledne za mnou přišla zdravotní sestra, ale nezjistila nic, tak i podle ní to bylo z jídla. V noci jsem sice spala, ale probouzela jsem se. Večeři jsem opět vyklopila. Ve středu jsem mluvila s mamkou a ptala se, zda pro mě nemají přijet. Odpověděla jsem, že ne. Pak mluvila s Janou. Ve středu jsme byli v Terčině údolí. Je tam moc hezky, jsou zde vodopády, takže jsme se všichni osvěžili. . Jednu noc jsm brečela a myslela jsem si, že domů pojedu, ale každý den se to srovnávalo, ale pomaličku. Také jsem si vzpomněla na paní Lužnou, Libu a Petra. Dokonce, když jsem ležela, a trochu se mi koulely po tvářích slzy, se mi zdálo, že mi někdo z nich říká, že to bude dobré, srovná se to.  Ve středu jsem opět vyklopila večeři. Pak jsem svůj zdravotní stav probírala s vedoucím pobytu a on se mě ptal, co doma jím. Řekla jsm mu to. Takže na další den byly připraveny vločky s mrkví. Chutnalo mi to lépe, než chléb. Ve čtvrtek jsme byli na Žumberku. Bylo krásně, takže mi průvodce Ota řekl, že půjde naboso. Šla jsem také. Kde to pálilo, tak šup, rychle, jako když chodíte požhavém uhlí, jestli jste někdo šel. Já už jednou ano. Pak jsme zašli do restaurace. Každý měl něco. Já jsem přemýšlela, nakonec to vyhrála zelná polévka. Snědla jsem ji skoro všechnu, ale pro mě byla moc slaná. Kamarádka, která jí měla také, řekla, že je dobrá. Jenže každá máme jiné chutě, ona se stravuje navíc klasicky.  Pak jsme šli s Otou zase naboso, ale cítila jsem, že už slábnu a břicho se opět ozývá. Takže už pak zvolna a pomaloučku. Jen co mě naložili do auta, opět jsem usnula. Na místě mě vzbudili.  Večer měl být táborák, ale protože ho překazila bouřka a déšť, tak jsme byli v jídelně, zpívali jsme písničky při kytaře. Hráli nám rodiče dvou  asistentek – byly to sestry – na kytaru. V pátek jsme byli v Borovanech a zároveň jsme se byli podívat v chráněné dílně Nazaret, kde pracují nevidomí, na vozíku a myslím, že i mentálně postižení. Koupila jsem si napichovátka do kytek. Pak jsme poseděli na místní terase. Sluníčko hezky svítilo. Dala jsem si capuccino a přemýšlela co dál. Tělo se začalo ozývat, zřejmě chtělo něco jiného, než mrkev a vločky. A tak to vyhrál toust. No nic makrobiotického, ale nevadí. Tělo to zvládne, alespoň kousek. Dali mi dva, ale snědla jsem jen jeden, ten druhý jsem pak dala Janě. Potom krátká procházka na Trocnov a prohlédnout si památník Jana Žižky. Bylo to jen krátké, ale opět jsem toho měla dost a tělo mi to dávalo jasně najevo. Jen jsem byla v autě, opět jsem spala. Na místě pak byla bramborová polévka, snědla jsem jí dva plné talíře. Paní kuchařka měla pro mě filé s rýží, ostatní měli rýži s omáčkou. Já jsem snědla malý kousek ryby, protože jsem už nemohla. Po opědě opět odpočinek. Před večeří byly lodičky. Moc se mi to líbilo. Večeře byla u táborového ohněJá jsem měla zbytek bramborové polévky.
V sobotu jsme jeli domů. Zdravotní sestra naposledy ke mně přistoupila a zeptala se, jak se daří.
„Buďte klidná, už mě nic nebolí.“
„To jsem moc ráda, to mě těší. Ať jsi zdravá, ať tě to nezlobí.“
Lepší větu jsem jí říci nemohla.
Děkuji všem průvodcům, kteří se o nás obětavě starali. Janičce díky za podporu a povzbuzení a péči, bez ní bych to těžko zvládla. Paní doktorka byla hodná, teplotu mi neměřila, léky mi nevnucovala. Umínila jsem si, že pokud to půjde, pokusím se obejít bez nich. Dali mi jen živočišné uhlí. Ume švestičky v tabletách jsem měla, snědla jsem tři naráz, ale věděla jsem, že kdyby to byla celá ta normální švestička, nemohla bych si to dovolit, samozřejmě.
Co říci závěrem?
NEMOC OPRAVDU NENÍ NEPŘÍTEL.
Kdo VYDRŽÍ,ten VYHRAJE!!!!!!

Co mě ale udivilo:
Jela jsem prakticky bez bílkovin a vydržela jsem výlety. Nohy mě vůbec nebolely. Těch pár dní se to vydržet určitě dá, ale jak dlouho, to raději nezkoušejme. Pitný režim jsem se snažila mít pravidelný. Nosila jsem si na výlet lahev s vodou. Polévka k obědu určitě hraje také svou roli – dá tělu minerály ze zeleniny a zasytí. Aspoň mě to stačilo.

Kopíruji odstaveček z knihy paní  Chourové a mohu říci, že je to skutečně pravdivé. Řeknu po pravdě, bála jsem se dost. Člověk totiž nikdy neví, kdy to skončí. Samozřejmě vím, že nějaká těžká nemoc trvá déle, je to podle druhu nemoci a podle toho v jakém je stádiu, ale i tohle bylo dost. To, že jsem skoro nemohla chodit, mě dost znepokojovalo. Ale šla jsem na všechny výlety. S odstupem několika týdnů můžu říci, že  jsem ráda, že jsem tam jela, ať už to dopadlo, jak to dopadlo. Byla jsem chvíli v přírodě. Samozřejmě vím, že se doma moje rodina strachovala. Myslím, že příroda udělala své. Jak píše paní Lužná, řešením není zůstat ležet, ale změna jídelníčku.

Iva Chourová MB kucařka – psáno v úvodu:
Nabyla jsem přesvědčení, že tělo dobře ví, do jaké míry se eliminací může zatížit. Nechce se zničit, pouze zbavit nepatřičného. Na nás je, abychom mu v jeho snaze pomohli. V období eliminace je nezbytné vařit co nejprostší jídla a co nejméně zatěžovat organizmus a věřit, že si tělo s nemocí poradí a že to jednou musí skončit.

Datum pobytu:
Neděle 29. červenec 2012 – sobota 4. srpen 2012



Zaznamenáno
Radek
Full Member
***
Příspěvků: 129


Zobrazit profil Email
1 0
« Odpověď #10 kdy: 24. Září, 2012, 19:32:28 »

  Ahoj Jaruško, přidávám se k ostatním - Tvůj deníček je důkladný a moc hezký. Vytrvej v pozitivnímu přístupu k životu, jsme s Tebou.  Grin  Znám Tě a můžu potvrdit, že nevidomý  může dělat plno věcí jako vidící, dá se naučit hodně moc ! Takže, např. polívku a omáčku jsi nalévala úplně výtečně.    Ještě musím připsat, bohužel, že výborná "kouzelná babička" paní Boženka Šerejchová - téměř makrobiotička - , už bohužel nežije mezi námi. Tahle milá babička a vynikající terapeutka ze Žďáru n.S. nás opustila, v lednu to budou už 2 roky. Na má pozvání začala Boženka přednášet u nás v Semilech, několikrát tu byla a našla tady přátele. Napsala moc dobrou knihu " Rady našich předků" ( taky ji mám)  Boženka byla i čestnou přednášející na kurzech MUDr. Strnadelové s Honzou Zerzánem. Vzpomínám na ni moc rád,dala nám hodně.  Měj se krásně, Jaruško a všichni přátelé taky  Wink
Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #11 kdy: 11. Říjen, 2012, 08:45:53 »

Ahoj Radku,
děkuji za zprávu.
Paní Boženku jsem také poznala právě na pobytě ve Střelských Hošticích, kde jsem byla mezi staršími lidmi. Díky ní jsem se k MBdostala. Čest její  památce.....
Určitě umírala bez bolesti. To věřím, že lidem hodně dávala, taková milá paní.
Jarka
Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
1 0
« Odpověď #12 kdy: 11. Říjen, 2012, 09:03:33 »

Milý deníčku!
není se už čeho lekat, jsem už dobrá. Jen chci dokončit svůj příběh. Takže, co se se mnou dělo na Oslovi, víte. Po šesti týdnech se tento  stav vrátil. Možná to přičítám i tomu, že maminka pekla králíka a vzala jsem si ho s chlebem. Z hlediska MB nevhodná kombinace. To jsem měla jet za krátkou dobu do Brna ke přátelům. Začala jsem pociťovat strach. Nějak jsem ale pořád věřila, že to musí skončit, že k lékaři nepůjdu. K jídlu pokud možno rýže se zeleninou a pít vodu nebo Banchu. V neděli zeleninová polévka na sladko, to znamená, nakrájet mrkev na šikmá kolečka a pokud možno jí tam hodně dát. To se mi podařilo. Během odpoledne jsem už věděla, že očista je u konce a že do Brna pojedu. Jen jsem doufala, že zvládnu cestu. Až budu v Brně, může mi paní Bělousová dělat, co uzná za vhodné. Klidně mi sestavit talíř, přece to umí. Ještě než jsem odjela, sedla jsem k  PC a napsala jsem paní Lužné své obavy. Věděla jsem, že mi odpoví. Ráno jsem tedy jela. Cesta proběhla v klidu. V Brně se mi moc líbilo, užila jsem si přátel. Liba skutečně mi dopřála, po čem jsem toužila a sama mi dávala, co jsem potřebovala, především sladkou chuť. Kaše, svačiny, oběd každý den čerstvá polévka a vyvážený talíř podle MB. Také jsme byly na modlitebním shromáždění. Dělalimi Akabaneho test, který ukázal, že žaludek a slinivka dostaly pořádně zabrat. Dvakrát byla ryba. Při cestě jsem na paní Lužnou myslela, a věděla jsem, že mi odpoví. Po příjezdu domů tam odpověď byla. Hned nám skypování nevyšlo, tak jsem jí pak napsala a povídaly jsme si docela dlouho, tipla bych to na třičtvrtě hodiny. Úplně mi to dodalo energii a povzbuzení. Potřebovala jsem to s někým probrat.


Při jakékoli eliminaci je potřeba vydržet, jakmile tam pošleme léky, čistící proces se zastaví. Píši to jako povzbuzení pro všechny:
VYDRŽT!!!!!
Já vím, že je to někdy těžké, nepodlehnout okolí, že člověka přepadá strach, je důležité mít kolem sebe lidi stejně smýšlející, nebo si vybrat poradce, věřit mu a co je pro mě důležité BÝT s NÍM V KONTAKTU. Zda jet, či psát, to je už na každém z nás, ale podle možností.
Jarka
Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #13 kdy: 27. Říjen, 2012, 18:56:15 »

Ahoj,
teď sem dám zážitek z dřívějška. V tu dobu jsem neměla ještě deníček.
---------------
Pobyt u moře

Ve dnech 10.-19. září jsem byla s Dědinou u moře. Cesta autobusem trvala 12 hodin, vyjížděli jsme v 6 odpoledne. Cesta probíhala bez problémů. Bála jsem se, že nebudu moci usnout, nakonec se mi to podařilo. Když jsme přijeli do letoviska, tak jsme museli čekat asi do 11 hodin, než nás ubytují.
Místo: Chorvatsko – Istrie – letovisko Kanegra, které leží 8km od městečka Umag ve velké mořské zátoce, v borovicovém háji.
Pan Gruncl pak uvařil oběd. Po obědě, kdo chtěl, mohl si odpočinout, ostatní šli na pláž. Byla moc hezká, líbila se mi, všude plno hezkých kamínků. Přivezla jsem si jich hodně. Nádobí vždy myl ten, kdo se toho zrovna ujal. Já jsem při večerním mytí panu Grunclovi zlomila takovou hezkou vařečku. Každý den jsme chodili na procházky, odpoledne pak koupání, nebo kdo chtěl, povalování jen tak na pláži. V úterý jsme jeli na výlet lodí do Navigradu. Dostali jsme na lodi také oběd, uzenou makrelu se zeleninou a chlebem. Procházeli jsme také trhy se zeleninou a různými věcmi. Většina z nás si koupila levanduli v pytlíčku, který se dává do prádelníku, já jsem si ho dala do kabelky. Pak jsme jeli lodí zpět. Bohužel zbytek pobytu jsem podle potřeby proležela, protože jsem dostala rýmu a nemohla jsem mluvit. Závěrečný den jsem koupila dárek pro naši rodinu – nafukovacího delfína. Na závěrečnou večeři jsme měli maso, hranolky, nějakou omáčku a syrovou cibuli. Maso jsem jen ochutnala dva kousky, jinak si ho vzala Bára, dovolila jsem jí to. Pak jsme měli jako přípitek na zakončení mirin, používá se i v MB. Do čaje, nebo do dezertů či salátů, nakládají se do něj rozinky. Já jsem ho měla jednou doma i v kávě. Malé množství samozřejmě. Zpáteční cesta proběhla opět v kludu. Vyjížděli jsme v 11 večer a v Praze jsme byli v 10 hodin. Poslední dva dny pršelo, jinak bylo hezké počasí. V pondělí jsem však jela domů, abych nenakazila ostatní.

Datum pobytu:
10.9. – 19.9.2010 (pátek – neděle)

Jarka

Zaznamenáno
dvorjar
Hero Member
*****
Příspěvků: 1148


Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #14 kdy: 22. Prosinec, 2012, 12:33:43 »

Milý deníčku,
www.vitin.cz
náš nový domov.
Jarka
Zaznamenáno
Stran: [1] 2 3
  Tisk  
 
Skočit na:  



Přihlaš se uživatelským jménem, heslem a délkou sezení