|
Elvis
|
 |
« kdy: 26. Srpen, 2008, 17:12:59 » |
|
Zdravím všechny čtoucí,
dostala se mi do rukou, díky výbornému člověku Alence, taková pěkná knížka. Jmenuje se MAKROBIOTICKÁ CESTA a napsal ji Kushi. Jelikož mě, jako začátečníkovi, tahle knížka hodně pomohla a odpověděla na spoustu dotazů, a taky proto, že je těžko k sehnání, napado mě, že se s vámi podělím o část jejího obsahu. Vybrala jsem si kapitolku - "KLÍČOVÉ POTRAVINY V MAKROBIOTICE". A že jsem taková docela hodná, hodím vám ji sem celou.. Je tu ale spousta dalšíc kapitol:
1 Cesta k lepšímu zdraví
2 Vhodná a přiměřená strava
3 Bílkoviny a makrobiotická strava
4 Tuky a makrobiotická strava
5 Vláknina, kvašené potraviny a trávení
6 Je jeden denně mnoho?
7 Klíčové potraviny v makrobiotice (ten sem napíšu,.. )
8 Doplňkové potraviny v makrobiotice
9 Jin a jang
10 Rados z pohybu
11 Cesta životem a jeho náplň
12 Vyvážená makrobiotická strava
13 Makrobiotická kuchyně
14 Receptář - Obiloviny, Zeleninové pokrmy a šťávy, Luštěniny - produkty z luštěnin a mořské řasy, Polévky, Doplňková jídla 15 Doma in a cestách
Doufám, že si to přečtete rádi a že vám to něco přinese.. Kdybyste chtěli napsat jinou kapitolku, není problém, písnu ji. Jen by to asi nebylo hned.. :-) Tak příjemné počteníčko
KLÍČOVÉ POTRAVINY V MAKROBIOTICE
Makrobiotická strava vyhovuje nejnovějším vědeckým poznatkům o stravě a výživě, navíc se opírá o bohatou tradici stravování a o zdravý rozum, což ještě umocňuje důvod, proč bychom měli jíst makrobioticky. Už od vzniku zemědělství před 12 000 lety se většina tehdejších lidí živila obilninami, zeleninou , luštěninami a jen malým podílem masa. Po roce 1800 a velkých zmněách v zemědělství se způsob stravy rychle měnil. Hojnost levného obilí udělala ze živočišného hospodaření výnosný obchod, maso a mlčné výrobky se staly běžnou potřebou. Vynález mletí mouky válcovým systémem změnil způsob, jakým se vyráběl chléb. Začalo se rafinováním obilovin - oddělováním otrub od zrna (endosperm). Prosperita 20. stoletíumožnila průběrnému člověku přístup k rafinovaným potravinám, které byly předtím přístupné jen bohatým. Během posledních 75 let se naše potraviny stále více vzdalují přírodní době a živočišná strava se stala důležitou součástí naší každodenní stravy. Makrobiotika se proto snaží zavést co největší podíl tradičních potravin s důrazem na zdravé, přírodní potraviny. V této kapitole se budeme zabývat výživnými hodnotami, zajímavými skutečnostmi a uvedením makrobiotických potravin do praxe.
Celá obilná zrna - náš zdroj energie
Lidksý organismus se nepřizpůsobil novému zvyku jíst "fast food" neboli polotovary připravené rychlým ohřevem. Spolehlivým dokladem je zvyšující se zájem o přírodní potraviny, především o obiloviny. Naši předkové už před mnoha tisíci lety jedli výřivná celá obilná zrna, která jsou zároveň semenem i plodem jedné a téže rostliny. Od té doby se ledaco změnilo, ale obioviny zůstávájí pro mnohé kultury hlavní zemědělskou plodinou. Staří Číňané se živili prosem, pohankou a rýží, Aztékové a Mayové kukuřicí, Egypťané pěstovali jednu z nejkvalitnějších pšenic, Evropané měli všechny hlavní obiloviny - přenici, ječmen, žito a oves. Britové oves a přenici, Hindové rýži a přenici a mnoho afrických kmenů jáhly. Někteří z našich předků uctívali obilí jako boha žiovta, z něhož byl člověk stvořen. Japonské slovo pro mír a harmonii je shodné s výrazem pro obilí. Zrno obiloviny nesmí být zbavené žádné části (otrub, klíčku, endospermu), zůstává celé a musí být takto i konzumováno. V makrobiotické stravě se přenice, ječmen, pohanka, neloupaná ráže apod.vařív tlakovém nebo pečou v keramickém hrnci. Produkty jako špagety nebo přeničný celorznná chléb zadělávaný kváskem by měly být z celozrnné mouky. Jakékoli rafinované obilné produkty mohou bez problémů být z celozrnné mouky. Hrubé zrno obiloviny se skládá z polysacharidů, bílkovin, tuků, vitaminů a minerálů v optimálním složení pro lidský organismus. Poměr sacharidů k bílkovinám je v makrobiotické stravě sedm ku jedné. hrubé zrno obiloviny tento poměr zachovává. Je výborným zdrojem vlákniny, vitaminu E, vitaminů B-komplex a fosforu, který podporuje možkovou činnost. Mimo to, že jsou prospěšné pro zdraví, existují i další důvody pro trvalé zařazení obilovin do naší stravy. Obiloviny se pěstují takřka všude na světě. Náklady na jejich výrobu jsou v konečném měřítku daleko menší než náklady na produkci masa, mlékčných výrobků, drůbeže a ryb. Nejdoporučovanější obioloviny pro pravidelnou stravu jsou ječmen, pohanka, kukuřice, jáhly, oves, rýže a pšenice. Tabulka 7.1 ukazuje ucelený přehled o těchto obilovinách. (ad - není to zas tak tabulka, prostě jsem to vypsala, snad to překousnete)
Tab. 7.1 Celá obilná zrna a výrobky z nich
K pravidelnému použití - ječmen, pohanka, kukuřice, celozrnná rýže natural střední, jáhly, oves, žito, přenice, krátká kulatá zrna rýže natural, jiná obilná zrna K příležitostnému použití - Těšstoviny z pohanky, kuskus, kukuřičná krupice, drcená přenice (bulgur), dlouhozrnná rýže natural, placičky mochi, pšeničný lepek (fu), přeničné těstoviny, řýžový chlebíček Racio, rýžový chléb zadělávaný kváskem, kukuřičné placky (tortilla), žitný chléb zadělávaný kváskem, Seitan (pšeničné maso), celozrnné špagety Nepoužívat - Výrobky z bílé mouky, rafinované obiloviny, pečené výrobky obsahující mléko, kvasnicový chléb, sušenky, sladkosti, müsli tyčinky atd.
Zelenina
Slovo zelenina - vegetables - pochází z latiny a znamená být naživu, plný života, svěžesti a elánu. Tento původní význam je důkazem její užitečnosti, neboť obsahuje celé spektrum vitaminů a minerálů, které potřebujeme k životu. Zelenina hraje v makrobiotické stravě důležitou úlohu svou pestrostí barev, chutí a složením. Upravená rozmanitými způsoby přidává lehkost a oživuje potrav složenou z obilovin a luštěnin. V menším množství se používá i nakládaná nebo syrová. Domácky pěstovaná má nejlepší vlastnosti. Je čerstvá, má typickou chuť a neobsahuje umělá hnojiva. Během sezony může být připravena nesčetnými způsoby a po sklizni se nakládá, suší nebo ukládá do chladných a suchých míst pro zimní spotřebu. V zimním obodobí se napříkad z Mexika nebo Floridy exportují okurky a fazole do chladnějších oblastí. Tato zelenina ovšem postrádá přírodní chuť, není sezonní, a tudíž narušuje náš zaběhnutý fyziologický systém. Je tedy lépe kupovat zimní tykev, zelí a kořenovou zeleninu, která našemu organismu v zimních měsících vyhovuje. existuje více jak sto druhů zeleniny, kterou z makrobiotického hlediska delíme to tří hlavních skupin - listová, kořenová a košťálová.
Listová zelenina Čerstvá listová zelenina, jako např. kapusta a druhy s velkými listy, patří mezi nejvýživnější potraviny. Kilogram této zelniny obsahuje více vitaminů, minerálů a bílkovin, než kilo masa, a to za minimální ceny. Jestliže nejste zvyklí jíst neupravovanou listovou zeleninu, můžete ji začít přidávat do polévek, nebo do sušené zeleniny tak dlouho, dokud si ji neoblíbíte v čerstvém syrovém stavu společně s obilovinami a luštěninami. Listová zelenina je důležitou složkou potravy z mnoha důvodů. Je bohatá na chlorofyl, bílkovinnou složku, která pomáhá vytvářet zdravé červené krvinky. Dále je výbornám zdrojem vitaminu C, vápníku a zásaditých minerálů, které neutralizují nadměrnou kyselost krve. Listová zelenina doplněná čerstvou bílou ředkví daikon se doporučuje jíst k rybám, protože poskytuje vitaminy a minerály, které pomáhají s trávením rybího masa. Její výhodou je, ž se může pěstovat velkou část roku v mnoha částech světa.
Kořenová zelenina tato skupina je dobrým zdrojem vitaminů, minerálů a zejména polysacharidů. Typicky hutná kořenová zelenina, zejména mrkev, tuřín a pastiňák, je bohatá na minerály a polysacharidy. V porovnání s listovou zeleninou je o něco obtížněji stravitelná. Na druhé straně zlepšuje kvalitu trávení tím, že zvyšuje množství krve v břišní oblasti a podporuje udržení stálé tělesné teploty. tato skutečnost a poslu s ní i výhoda snadného skladování z ní vytváří ideální složku potravy během zimních měsíců. Navíc je levnější než drahá dovážená zelenina.
Polní zelenina Po výživné stránce se řadí mezi kořenovou a listovou zeleninu. Je dobrým zdrojem vitaminů, minerálů i polysacharidů. Během zimních měsíců má vyoskou výživnouhodnotu a mimoto může uspokojit i největší mlsouny, pokud je správně připravená.
Nežádoucí zelenina Nekterá zelenina obsahuje dráždivé látky a slabě toxické alkaloidy uvedené v tabulce 7.2. Většinou pochází z tropických oblastí. Rajčata, chřest, mangold, řepa, špenát a rebarbora mají vysoké procento šťavelových kyselin, které znesnaňují příjem vápníku v organismu, oslabují tím kosti a zuby a pravděpodobně vedou i kvytváření ledvinových kamenů.
Tab. 7.2 Zelenina K pravidelnému použití Listová zelenina - brokolice, růžičková kapusta, bok choy, mrkvová nať, čínské zelí, pažitka, nať ředkve daikon, pampeličšková nať, hlávkové zelí, kapusta, kapusta collard, pórek, lístky hořčice, petrželka, nať ředkvičky, šalotka, mladé lístky tuřínu, řeřicha Polní zelenina - fíkolisá tykev, patison, květák, dýně hokkaido, dýně tvrdá, dýně hubbard Kořenová zelenina - lopuch, mrkev, ředkev daikon, pampeliškový kořen, lotosový kořen, cibule, ředkvička, tuřín, črný kořen, vodnice, pastiňák
K příležitostnému použití - váhonky vojtěšky, bambusové výhonky, zazolové lusky, řepovité, celer, měkké klasy kukuřice, salátová okurka, štěrbák, locitka lesní, zelený hrášek, ledový salát, jeruzalemské artyčoky, divoké horské brambory, brukev (kedluben) a její listy, košíčková tykev, houby, červené zelí, římský hlávkový salát, houby shiitake, zimní hrách, fazole, letní tykev, švýcarský mangold, jedlý kaštan, žluté voskové fazole
NEPOUŽÍVAT - chřest, avokádo, kadeřaavý šťovík, lilek jedlý (baklažán), kapradina, fenykl, zelený pepř, plody banánovníku, brambory, šrucha zelná, červený mangold, paprika, kokoška pastuší tobolka, kyseláč luční (šťovík), špenát, babata (okarína), taro (druh bramboru), rajčata, jam (hlíza rostliny Diorocra alata), cuketa.
Avokádo, cuketa, lilek jedlý (baklažán), brambory a různé jedlé typy plevelných rostlin zvyšují při pravidelné konzumaci kyselost krve, a proto je nejlepší se jim vyhnout, což platí především pro obyvatele mírných podnebných pásem.
Mořské řasy a luštěniny
Výživné potraviny z moře Býtažky z mořských řas se nacházejí takřka ve všech hotovýc potarivnách od zmrzliny a pudinku až po sýr a chléb. Stručně řečeno každá potravina, ve které se používá pojidel a konzervačních látek, obsahuje karagen, algin nebo agar - výtažky z morškých rostin. Jejich používání ve formě přísad je však na hony vzdáleno jejich skutečné výživné hodnotě. Po staletí lidé sbírali mořské řasy pro svou obživu. Číňani, Irové, Britové, Islanďané, Kanaďané, Japonci, američtí indiáni, obyvatelé Havaje, Korejci, Rusové, Eskymáci a Jihoafričané jsou národy tradičně využívající ve svém jídelnícku mořské řasy. Ještě před několika lety v Bostonu prodávali pouliční prodavači nachově zbarvnené mořské řasy Dulse. V rybářských oblastech Kanady a Skotksa můžete stále nejít hospody s křupavým občerstvením zhotoveným z tohoto druhu řady. Rusové zase prodávají kvašený nápoj z mořských rostin a konzervovanou směs složenou z červené řepy, rajčat a řas nazávyných mořské zelí. Irové používali po staletí irský mořský mech při výrobě nápojů, chleba, pečiva a želatiny. Japonci, kteří jedí více mořských produktů než ostaní národy, mají na mořské řasy hodnotící stupnici, tak jako ji má ministerstvo zemědělství Spojených států při hodnocení kvality masa a mléčných výrobků. Mořské řasy jsou důleživou součástí makrobiotické stravy. Patří totiž mezi nejvýživnější potraviny na světěVe stovnání s například se zahradní zeleninou má kelp (hnědá mořská řasa) stopadesátklrát více jodu a osmkrát více hořčíku. Dulse (další druh jedlé řasy) je třicetkrát hobatší na draslík než banány a má dvěstěkrát více železa než červená řepa. Nori (hnědá mořská řasa) soupeří s mrkví v množství vitaminu A a a má dvarkát více bílkovin než maso. Hijiki, modročerná rostina ve tvaru špaget, obsahuje čtrtnáctrkát více vápníku než plnotučné mléko. Kobu, která se porodává v proužcích, se shoduje s kukuřicí v obsahu fosforu. Mořsé řasy obsahují vitamin A, B1 (thiamin), C, E, a nejzajímavější B12, který je ve vegetraiánské stravě nejvíce postrádán a který je potřebný pro správnou funkci nervosvalové činnosti a pro účinnou tvorbu červených krvinek. Při růstu přeměňují mořské řasy neorganické minerály z mořské vody v organické minerální soli a vážou je na aminokyseliny. to je pro nás velmi užitečné, nebo´t tao kombinace povzbuzuje srdeční činnost a vyživuje vlasy, nehty, pokožku, krev, svaly a kosti. Od zavedení moderního způsobu zemědělství a s tím spojeného úbytku kvality zemědělské půdy jsou mořské řasy zárukou stravy s dostatečným množstvím stopových prvkuů. Spolu se základními minerály, o kterých jsme se zínili v šesté kapitole, jsou sotopové prvky jako kobalt, měď, chrom, fluor, mangan, molybden, sleen a zinek potřebné v malých dávkách k udržování normálních metabolických procesů v organismu. Při trávení mořské řasy přímo ovlivňují krev. Pokud je překyselené, dochází k její alkalizaci, nebo je redukováno nadměrné monožstí ku nebo hlenu. Látka zvaná kyselina algová vyskytující se v tmavých mořských řasách kombu a wakame mění toxické kovy ve střebvech na neškodné soli, které jsou snadno vylučovány. Pracovníci výzkumnéhooddělení McGillovy univerzity v Montrealu demonstrovali schopnost mořských řas vypudit radioaktivní stroncium - 90 z organismu. Kromě jejich prospěšnosti po zdravotní stránce mohou být i velmi chutné. Začátečníci v makrobiotické stravě zjistí, že ikdyž se přidají mořské řasy do polévek, luštěninových jídel nebo do zeleninových salátů, umocní se chuť i ostatních ingrediencí.
Tab. 7.3 Doporučené mořské řasy¨ Doporučené mořské řasy - agar agar, arame, hijiki, dulse, irský mech, kelp, wakame, nori, kombu
Lušteniny a výrobky z luštěnin
8000 let hrály luštěniny důležitou úlohu v obživě mnoha národů světa. Po revolučním zavedení nových meto v zemědělstí ustoupily z popředí a zájů západních kuchyní a nahradilo je maso, drůbež a jiné živočišné produkty, které se staly hlavním zdrojem bílkovin. Makrobiotika si klade za cíl pomau tyto dlouho zanedbávané potraviny znovu uvést na náš stůl. Bývalo zvykem používat luštěniny s obilovinami, protože to společně byl hlavní zdroj bílkovin a sacharidů. Dělo se tak skoro všude v Evropě, Jižní a Střední Americe, částech Asie, Afriky a na Středním východě. Moderní věda zkumala, proč byla tato kombinace tak úspěšná, a zjisitila, že luštěniny a obiloviny se navzájem doplňují svými aminokyselinami a vytvářejí tak dokonalý zdroj bílkovin pro lidský organismus. Luštěniny jsou zdravější než maso, protože obsahují vysoce kvalitní bílkovin rozstlinného původu, jsou pro tělo lehce stravitelné a neobsahují nasycené živočišné tuky. Luštěniny dokonce vytlačují většinu begetariánských náhražek masa a nahrazují umělou dětskou výživu v případě alergie na mléko. Navíc obsahují uspokojivé množstí vitamů a minerálů. tabulka 7.4 uvádí některé luštěniny a produkty z luštěnin, které se používají v makrobiotické stravě. Obiloviny poskytují především obnovení vyčerpané energie - jsou však i důležitým zdrojem aminokyselin, které se nenacházejí v luštěninách. Kvalita bílkovin je v obilovinách také velmi vysoká.
Tab. 7.4 Luštěniny a výrobky z luštěnin
K pravidelnému použití - fazole azuki, cizrna, zelená a hně čočka, miso, natto, tamari, tempeh, tofu K občasnému použití - fazolové klíčky, černé fazole, černé sojové boby, černé želví fazole, velké severní fazole, ledvinové fazole, fazole pinto, červená čočka, sojové boby, půlený hrášek, fazole lima, hrách.
Sója a sójové pokrmy
Protože je sója bohatší na tuk a bílkoviny, než jiné luštěniny, je jeji trávení o to namáhavější, neboť obsahuje enzym trypsin. Ten inhibuje (znemožňuje) trávení sóji. Máčením ve vodě, vařením a kvašením se však trypsin ničí a proto se sója používá v upraveném stavu jako základ sýrů tofu, natto, tempeh, jako miso aj iné sójové produkty. Největší předností kvašenách sójových pokrmů v porovnní s ostatními luštěninami jsou velmi lehce stravitelné bílkoviny. Také se snadno připravují a mají pestrou škálu chutí. Nejběžnšjšmi sójovými produkty jsou tofu, sušené tofu, tempeh, miso a sójová omáčka tari. Tofu se vrtábí ze sójových bobů a prodává ve tvaru kostek. V Číně sloužil jako důležitý zdroj bílkovin po 2000 let a v Japonsku už je znám přes tisíc let. Obsahuje více íblkovin než celé kuře. Tempeh (vyslovuj tempej) se skládá ze sójových bobů a obilovin zformovaných do hutných tvarů. Stejně jako tofu je bohatý na bílkoviny, neobsahuje cholesterl a á jen trochu tuku. Je velmi vhodný pro lidi držící dietu. Navíc je tempeh nejbohatším zdrojem vitaminu B12. O polévce miso a omáčce tamari víc v následující kapitole. Tradiční sójové pokrmy zavedli ve Spojených státe zastánci makrobiotiky. Jejich soušasná popularita je výsledkem roustoucího zájmu Američanů dozvědět se více o vlivu stravy na zdraví. Nicméně nesmímezaopmínat, že i když sója poskytuej laciný a mnohstranhý zdroj bílkovin, nevyřeší všechny problémy se stravováním obyvatelstva či problém hladu ve světě. Je jen součástí zdravé vyrovnané stravy a musí se jako ostatní potraviny, obsahující vysoké procento bílkovin, jíst střídmě a rozumně. V každém jídle se musí objevit jen přiměřené množství. Ideální poměr mezi obilovianmi a zelninou na jedné straně a luštěninami na druhé je 7:1. To znamená jíst sedmkrát více obilovin a lezeniny než luštěnin. V denní dávce se to rovná 200 gramům luštěnin. Sójové mléko, sójová zmrzlina, sójové jogurty a jiné nejsou doporučovány makrobiotickou stravou pro každodenní použití. Nicméně je to dobrý začátek pro děti i dospělé ve stadiu přechodu na makrobiotickou stravu.
Organicky pěstované potraviny Zemědělci, kteří používají organiciký způsob obdělávání půdy, nepoužívají žádné chemické látky k hnojení neob k ničení škůdců, plícsní a plevele. Namísto toho se spoléhají na orání půdy a používání hnoje nebo kompostu. Proti škůdcům, plísni a plevelu bojují biologicky neškodnými prostředky. Organicky pěstované potraviny jsou látkově vyváženými poravinami, pěstovanými na látkově vyvážené půdě. Tato přitorzená rovnováha napomáhá zdraví.
|