Stran: 1 [2] 3 4 ... 15
  Tisk  
Autor Téma: Můj Občasník  (Přečteno 28677 krát)
0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.
romanS
Hero Member
*****
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 557


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #15 kdy: 12. Srpen, 2009, 23:53:42 »

Cvičí  třeba takový indiáni, křováci, australští domorodci a další?
Nikde jsem o tom nečetl.
Asi to nepotřebují, protože se prostě hýbou a jsou furt venku. Ne tak my mimoušové, trávící své životy před počítači....
Mě to taky nebaví. Dělám to kvůli zádům.
Až budu makat víc venku, jako např. minulý  pátek a sobotu, budu tak vycvičenej, že už další pohyby nebudou třeba.
Už se na to těším...
 Wink
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #16 kdy: 13. Srpen, 2009, 12:19:13 »

Ahoj,
trampolina je uzasna, povedlo se mi uz dvakrat vystihnout moment, kdy nebyla v oblezeni deti a zaskakat si, a skvele. Na druhou stranu stejne jako romanS i ja cvicim hodne kvuli zadum, dokud jsem byla ve skole, tak celkem v pohode, ale jak jsem zacala pracovat a svijet se pritom u pocitace, tak me docela bolela / navic jsem se viditelne zacala prohybat a choulit, tak mam co srovnavat/. To uplne volne pohybovani se je fajn, na druhou stranu na cviceni na hluboky stabilizacni system /v Praze v Ymce, skryto pod stredecnim Fitball aerobic/ si clovek uvedomuje, ze spravne pohybove navyky, jako maji miminka, uz v dospelosti nemame a je potreba trochu hlidat, jak se pohnem, aby se predeslo zraneni. / Tohle cviceni v Ymce je vlastne o tom, naucit mozek zpatky tyto pohybove navyky, zabavne moc neni, ale to uvoneni zad je citit uz behem lekce/.

Neone, tento workshop vede Olga Uhrin, na seminari moderniho tance od Valentiny jsem byla jednou, bylo to celkem zajimave, ale tance specialne pro zeny pod vedenim Olgy mi vyhovuji vic. Aikido tu bylo mozne taky, ale jednou jsme ho ja i spolubydlici zaspaly / resp. obe jsme se jednomyslne shodly, ze kdyz prsi, tak nevstavame / a dnes jsme misto toho nacvicovaly na vecerni vystoupeni s Olgou. Kdyz jsme se o tom bavily s Wieke / snad ji nekomolim / tak me ujistila, ze ji ta ranni cviceni taky nebavi,  a tak se jde  radsi projit. Kinomichi / musela jsem ten nazev zkopirovat/ v nabidce nebylo.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #17 kdy: 31. Srpen, 2009, 21:35:33 »

Hrady a hradby, sebevědomí a element Země

Už několikátý rok po sobě víc prožívám přelom srpna a září, konec léta a začátek podzimu. Není to jen o jídle, že se třeba probouzím s obrovskou chutí na cirznu s mrkví (v 5 ráno !), rána jsou chladnější, takže snídaně bosa na zahradě už nejdou, cestou do Prahy jedu kolem polí s už sklizeným obilím a k 31.8. končí moje období tří kukuřičných kaší na různé způsoby týdně, to bych brala, že k tomuto období prostě patří. ( Za přesným časovým určením - 31.8. nestojí pánové Kushi nebo Oshawa z dalekého Japonska, nýbrž pánové z blízkého Pražského dopravního podniku a Ropidu, resp. návrat od prázdninového jízdního řádu k běžnému, tj. bráchův odchod na autobus v 5:55 místo v 6:05, takže se 40minutová kukuřičná kaše už nestíhá - to popisuji situaci, kdy jsem u rodičů).

Co si v tomto období hodně uvědomuju jsou moje soukromé hradby a opevnění, za které se pořád utíkám schovávat, ačkoli se již několikátý rok snažím s tím něco udělat. Nechápu, kde se to ve mně bere, proč je pro mě tak těžké pustit k sobě lidi blíž. Proč kdykoli a kdekoli, když jen o mě někdo (sousedka, kolega, kdokoli) nečekaně projeví zájem v jakémkoli smyslu (co dělám, co si něčem myslím ....), tak moje okamžitá reakce je, že mě to asi nějak vyděsí, protože mám ty lidi tendenci od sebe odhánět a uzavřít se. Obrazně řečeno uteču do svého hradu za troje hradby a vodní příkop, nejlíp až někam nahoru do věže, tam je to bezpečné ...., jenže současně se tam cítím  moc sama. A věřím, že lidé okolo mě naprosto nechápou, proč na jejich dobře míněný dotaz / nabídku reaguju tak nelogicky.

V minulých letech jsem měla propracovaný systém "falešného hradu a podhradí". Zkrátka, vypozorovala jsem, že lidé nemají ve svém okolí rádi ty, o kterých nic neví a tak si je neumí si nikam zařadit. Proto jsem si vypracovala takový systém rolí a odpovědí, co průměrný zvědavec průměrně chce slyšet, velmi flexibilně, a tyto odpovědi jsem vždy těm zvědavcům předhodila. Fungovalo to, s lidmi v okolí jsem vycházela dobře, jen já jsem věděla, jak moc daleko od svého skutečného hradu je vodím. Jenže opravdové vztahy (jakékoli)  se tímhle způsobem budovat nedají, navíc je po čase těžké oddělovat tu hranou Já od té skutečné Já.

Akce loňského období Země bylo bourání toho falešného hradu. Teda rozhodně jsem se do toho nepustila dobrovolně, zkrátka jeden známý moji taktiku prokouknul a hučel do mě tak dlouho, až jsem ten falešný hrad začala bourat (a dost mých dřívějších známých tu změnu dosud nevydýchalo). Ale pustit lidi aspoň do nejvíc vnějšího podhradí (kde jsou jen louky a políčka) je pro mě pořád těžké. A to jsem od té doby přelouskala knihu Miluj svůj život od Luis L. Hay a absolvovala asi 3 výživné workshopy U džoudyho.

Myslím si, že není náhoda, že na ty hradby tolik narážím vždycky koncem srpna a v září, třeba období elementu Země (a naše orgány přiřazené tomuto elementu) mají nějakou vazbu na naše sebevědomí. Protože se mi zdá, že v sebevědomí a sebepřijetí je ukryt můj klíč k branám hradu.
Zaznamenáno
Nena
Host
0 0
« Odpověď #18 kdy: 01. Září, 2009, 18:48:39 »

ahoj Lehu, musim rict, ze za ten rok, co se tak nejak vice zname jsi udelala velky pokrok  Grin drzim palce at to jde takhle dal  Grin
Zaznamenáno
romanS
Hero Member
*****
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 557


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #19 kdy: 01. Září, 2009, 21:52:54 »

Ahoj lehu
Já tě znám jen velmi málo, ale nemám z tebe pocit, že by jsi byla nějaká myška ušlápnutá, v koutku se krčící a lidí se bojící.... Wink
Hradby jsou normální. Výška je různá.....
Není nutné hned všecko zbourat, ale občas udělat pro zvané den otevřených dveří je faj. Nenásilně, přirozeně....
A nesnažit se být dokonalost sama.
 Wink
Navíc pokud jsi se do toho pustila s vervou jak píšeš, už máš půlku hotovou....
Ať se daří, držím palec.
 Wink
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #20 kdy: 02. Září, 2009, 14:05:06 »

Neno a RomaneS, díky, díky.

Snad bych měla pár věcí uvést na pravou míru (psala jsem minulý příspěvek, jak mi to v tom okamžiku zrovna napadlo). Takže, neschovávám se 100% času. A rozhodně nechci celý svůj hradní komplex zpřístupnit veškeré veřejnosti nebo zbourat všechny hradby (naopak, vnitřní hrad a věž si chci vždycky ponechat jen pro sebe). Měla jsem na mysli to, jak těžké pro mě je pustit vůbec někoho byť jenom do toho nejvíc vnějšího podhradí. A stačí hodně málo a nastane ten spouštěcí moment, brány se zase uzavřou, padací mosty vytáhnou a před chvílí zvaný návštěvník letí patřičným obloukem přes hradby do vodního příkopu (zatímco já pádím do své věže).
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #21 kdy: 30. Září, 2009, 10:42:37 »

Let come and Let go

"Let come and Let go", tohle je životní heslo jedné lektorky, co někdy v dubnu předváděla ukázkovou hodinu Shiatsu. Heslo, které uplatňuje naprosto na cokoli a kohokoli. Sice nám o tom říkala už v dubnu, ale já jsem si na to vzpomněla až teď, kdy po prosluněném víkendu přišlo podzimní počasí. Ono to Let go - nech jít, ve mně evokuje pocit podzimu, kdy člověk vyhodnotí, co už je v jeho životě překonané a nechá to jít (ještě tomu s úsměvem přátelsky zamává) a tím si v životě uvolní místo, aby mohlo přijít zase něco nového. Současně k Let go je potřeba přijmout a vážit si sama sebe.

Pak je otázka, jak člověk pozná, co už je překonané a co by teda vlastně měl nechat jít. K tomu nám asi pomáhají všichni lidé okolo nás, kteří se často chovají jako zrcadla. Zkrátka, to, co mi na jednání druhých vadí, je prý přesně to, co jsem nepřijala sama na sobě a potřebuji to nějak zpracovat, tj.  poučit se z toho, vyřešit si to, odpustit, vážit si sebe za roli, co jsem sehrála a současně poděkovat těm okolo za role, co sehráli vůči mně, a nechat to odejít. Tím se toho člověk zbaví a nemusí si v budoucnu něčím podobným procházet znovu. (tohle moudro jsem nevymyslela já, na to je cesta metrem z Letňan na I.P.Pavlovu moc krátká, na tohle téma napsal Tipping celou knihu Radikální odpuštění). Utíkat (např. do svého hradu, že) nemá cenu, protože se tím  všechno jen oddálí, po nějakém čase se najde někdo jiný, kdo podobnou roli znovu sehraje.

Minule jsem si tady tak dumala nad tím, jak zvládnout Let come - nechat přicházet, ve vztahu k lidem. Teď si myslím, že první je asi potřeba naučit se nechat ty lidí volně odcházet, když budou chtít, nespoutávat je, dát jim volnost. (nemyslím teď jen nějaké místní přesuny, ale třeba i to, že se mnou nemusí vždy souhlasit ani já nemusím souhlasit s nimi a tak). Nepřistupovat k tomu jako nějaká kamenná tvář, které si nic nikdy nedotkne, tenhle přístup hodně vyčerpává a je takový silový. Spíš asi je to o tom si lidí okolo sebe dostatečně vážit a respektovat, a tak jim dává tu volnost, aby mohli dělat (myslet si, být), to, co oni sami považují za pro sebe nejlepší. A pokud se skutečně rozhodnou fyzicky odejít, tak je nechat, pokud budou chtít, tak se vrátí. Tak snad když už vím, jak na Let go, tak pro mě bude snadnější i to Let come, vyřeší se tím ty moje hrady a hradby. A konec filosofování, v posledních dnech toho bylo na moje poměry víc než dost.
Zaznamenáno
paulina
Hero Member
*****
Příspěvků: 615



Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #22 kdy: 30. Září, 2009, 11:33:13 »

Lehu, moc se mi líbí tvé příspěvky, nutí mě k zamyšlení a k pohledu na svět zase z trošku jiné perspektivy.  Poklona
Jen v nich pokračuj!  Wink
Citace
Spíš asi je to o tom si lidí okolo sebe dostatečně vážit a respektovat, a tak jim dává tu volnost, aby mohli dělat (myslet si, být), to, co oni sami považují za pro sebe nejlepší. A pokud se skutečně rozhodnou fyzicky odejít, tak je nechat, pokud budou chtít, tak se vrátí.
... tady se mi vybavil jeden citát (žel nevím, kdo to řekl): "A friend is someone who lets you have total freedom to be yourself."
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #23 kdy: 31. Říjen, 2009, 16:05:10 »

Mlha

vyuziju obcasniku k tomu, abych sem napsala, co se mi honilo v poslednich dnech hlavou. Kdyz to uvidim napsane, tak snad to pro me bude prehlednejsi.

Vcera i dnes rano byla mlha. Clovek se probudi, koukne z okna a tam je sedo a je tezke urcit, jake bude pocasi. Je v tom jakasi nejistota, bud az ta mlha opadne tak bude hezky a svitit slunicko nebo bude zatazeno. Stranou vsech debat, na tema, ze kazde pocasi je k necemu dobre, zde rovnou rikam, ze bych brala radsi to slunicko. Na druhou stranu je v te mlze urcita nadeje, nez aby clovek rovnou videl, ze smula - je zatazeno, tak muze cekat a doufat, ze treba s 50procentni sanci bude hezky, tj. dopadne to tak, jak si preje. A tak je v te mlze obsazene jakoby cekani, clovek ziska jakysi cas navic, do okamziku nez s urcitosti vi, jak to dopadlo. Na druhou stranu, je-li ta mlha moc dlouho, tak misto klidu a zastaveni a cekani tim cekanim a nejistotou roste napeti.

Dnes jsem byla svedkem jedne situace, ktera ukazala, jak ne nutne umet s lidmi komunikovat  a rici svuj nazor. Akterka te situace vlastne reagovala do znacne miry stejne jako ja reaguji v urcitych situacich. Sama si casto rikam, ze preci se chci s lidmi bavit (uplne volne), ale jsou situace, kdy se neco proste zasekne a nejde to. Nebo zase jindy si jsem vedoma toho, ze jsem to ja, kdo pri rozhovoru najednou zacne mlzit nebo pohodove bezici rozhovor najednou utne, protoze se zacne citit uplne hrozne. Premyslela jsem o to a zda se mi, ze mi ta komunikace nejde proto, ze ja nechci, branim se. Ze se citim nejista sama sebou, a proto oddaluju moment, kdy by treba rozhovor prinesl vyjasneni neceho, na cem mi zalezi. Protoze dokud to vyjasnene neni, tak u veci s moznou variantou ano / ne, je protor pro obe varianty, cili i pro tu kladnou ve smyslu te, co si preju. Treba je odraz nejake nejistoty a obav z toho, jak unest to, kdybych se tim rozhovorem dozvedela, ze neco na cem mi zalezelo, proste nedopadlo podle mych predstav. Takze vlastne je to dusledek obav z vlastni zranitelnosti? A pritom chci vedet, jak ta vec dopadla a pak jsem nervozni z toho napeti, ktere tim oddalovanim a mlzenim narusta. Tak treba priste uz dokazu se v dane situaci zhuboka nadechnout a pockat si na vyjasneni, at uz to ma dopadnout jakkoli.

Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #24 kdy: 15. Listopad, 2009, 21:10:39 »

Čajíčky

Já jsem vyhrabala starou kazetu s Roxette a včera při vaření jsem si ji pouštěla a tak jsem si při tom krájení s mini zpívala a v rámci možnosti tak tancovala (což dělám při vaření docela ráda) ... ale pak se mi začalo zdát divné vařit makro oběd a vyřvávat na celou kuchyň kuchyň "milk and toast and honey make it sunny" a "milk and toase, some coffee take the stuffiness out of days you hate" ... když přitom člověk myslí na kapustovou polévku, rýži vařenou s lotusovými semínky, orestovanou mrkev, kysané zelí a napařenou brokolici (nerozvíjela jsem svoji kreativitu natolik, abych se snažila nacpat do rytmu té písně slova jako "napařená brokolice"). Tak si můžu myslet, že to jsou jen nějaká slova - zvuk, ale význam v tom okamžiku jim přiřazuju jiný než by byl překlad z angličtiny.  Takže myšlenkově vzato jsou "toast and honey" nahrazeny (a pokud autoři textem mysleli zrovna snídani, tak to lze flexibilně nahradit za kaši, semínka a rychlou zeleninu). Ale jak na "milk and coffee"? Nějak se mi nechce tam rovnou šoupnout Bancha (resp. to, co my nazýváme banchou, i když ve skutečnosti je to pražená bancha, alias kukicha nebo hoicha, či co). Jednu dobu jsem skoro nic jiného než banchu nepila, jenže v posledním asi půl roce stále časteji zařazuji něco jiného - čaj z krup, vodu (teplou), čaj z dýňových semen, sladký zeleninový nápoj, zázvorový čaj,a tak. Docela si říkám, co teda pít, vždy bývala dost prosazovaná bancha, jenže člověk potřebuje změnu. Docela by mě zajímalo, jestli je třeba nějaký doporučovaný poměr, jak často pít něco jiného než banchu, aspoň orientačně.

Ke konci září, když jsem se zase hnala na nádraží s vlakem o závod (už se ani nesnažím vycházet z domu včas, protože už jsem přijala fakt, že se mi to ranní proběhnutí se líbí), tak mi padly do očí šípkové keře. A nějak mě napadlo, zkusit si udělat šípkový čaj (pila jsem ho naposledy jako malá holka a tenkrát mi nechutnal, z mb pohledu naštěstí pro mé ledviny). O to víc mě překvapilo, jak mi ty šípky pořád vytrvale vrtaly hlavou, nakonec jsem asi po týdnu natrhala vzorek, po usušení to  tak na 6 nálevů, jeden jsem si už před 14 dny uvařila (a kupodivu chutnal a abych měla z mb pohledu čistší svědomí, tak jsem si ten den dala i pohanku),  docela se těším na další. Já to teda rozhodně neplánuju pít pravidelně, ani bych si to netroufla nikomu doporučit,  jen možná mi třeba teď ten šípek v něčem pomáhá, proto mi tak vrtal hlavou. Když se podívám na to, co jsem v Občasníku v posledních měsících psala, všechno je to nějak spojené s malou sebedůvěrou a nedostatkem sebelásky. A když se člověk podívá na šípek jako rostlinu, tak už ta barva květu, vůně - ono to tu lásku úplně evokuje (ostatně růže jsou ze šípku vyšlechtěné, ne?), tak třeba tahle bylinka pomáhá otevírat něco, co by se jinak otevíralo mnohem obtížněji.
Zaznamenáno
ira
Host
0 0
« Odpověď #25 kdy: 16. Listopad, 2009, 01:44:48 »

 Smich Poklona
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #26 kdy: 21. Listopad, 2009, 18:08:42 »

Ranní a pozdně odpolední sluníčko

Dnes odpoledne vyjuklo zase na chvíli sluníčko akorát v době, kdy je jeho světlo takové hladivé. Mám na mysli to, že ráno a odpoledne / před západem mi to světlo přijde takové hladivější a zlatavější. Přesně určit časy nejde, v létě je to tak mezi 7 a 8 hod ráno a před západem večer, teď v listopadu "ranní" kategorie jde až někam skoro k 12:30 a odpolední jsem dnes chytla okolo 15hod. Ale je to takové to světlo, kdy se tak ráda za sluncem otočím, zavřu oči, na nic nemyslím a jen cítím, jak to hřeje (zvláštní, nejvíc je to cítit v žaludku, to ale bude asi jen shoda názvů, že se té oblasti okolo žaludku říká solar plexus?). A i skrz zavřené oči vidím to světlo a mám pocit, jako by mě to světlo úplně celou prosvětlilo, od hlavy až po konečky prstů u nohou (což se docela hodí, protože když vyběhnu "vystrčit nos na slunce" do zahrady, tak jsem ráda bosa).

A to světlo je takové přijemné, milující ?, no zkrátka i když "vystrkuji nos na slunce" při každé příležitosti (např. ty chvilky, kdy čekám na autobus / tramvaj / na přechodu na zelenou), tak už minulý víkend na zahradě a dnes znovu mě napadlo, že si každý člověk zaslouží pozornost / lásku / čas / ... kdykoli, v každém TEĎ umístěném v jakémkoli okamžiku ve svém životě. Jaká to byla hloupost, když jsem si někdy myslela, že si to zasloužím až (něco dokážu, budu nějaká, něco udělám, budu podávat kdobíjaké výkony ....). A když už jsem tam tak stála s pocitem, že jsem plná toho světla, tak mě nenapadlo nic jiného, než to světlo + myšlenku "zasloužíš si lásku a pozornost, nemusíš nic měnit, už teď jsi dokonalá" posílat do různých okamžiků, které jsem si vybavila, od jedné situace z ještě předškolkového věku, přes školku, základku, střední školu (tam jsem to musela přerušit, myslela jsem, že už asi omdlím). Najednou člověk vidí různé představy, které jsem si vytvořila a které mě svazovaly. A já si i ty představy vykreslím do malých figurek a na každou tu figurku se usměju, pošlu jí to světlo a úsměv a vysvětlím jí, že ji mám ráda a že uznávám, že byla dlouho mojí součástí. Ale že teď už se na věci dívám jinak, a tak ji nedržím a nechávám odejít do minulosti. A ona se ta figurka otočí, odchází, zamáváme si a pak se rozprskne jak bublina z bublifuku. A pak taková ta fáze odpuštění sobě i ostatním aktérům dané situace a to uvolňování se z této situace. A úleva a pocit tepla.

Sice to tu píšu do souvislosti se sluncem, ale jak už jsem zmínila výše, poprvé jsem si takhle "posílala světlo do každého teď" minulou neděli, pak podobný pocit přišel i v týdnu cestou do práce při pohledu na spadané listí, ono ty javory na Míráku mají takové barevné pěkné listy. A tento týden bylo i pěkné počasí, takže ty listy a slunce a modrá obloha, je to mžik, ale ten pocit tepla a radosti a úsměvu naskočil úplně sám. A je jedno, že se na ho můžu v klidu vychutnávat jen tu chvíli, než mi na semaforu naskočí zelená. Snad zase přijde.
Zaznamenáno
Nena
Host
0 0
« Odpověď #27 kdy: 21. Listopad, 2009, 18:25:21 »

dekuji  Very Happy
Zaznamenáno
ježour
Full Member
***
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 181


405663052
Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #28 kdy: 21. Listopad, 2009, 21:26:30 »

...to zahřeje už jenom když si to člověk čte Smiley

To je hezké, solar plexus, to by mě nenapadlo! Je zvláštní, kolik má slunce podob - třeba svit, svět, svatý, posvětit... (to není z mé hlavy, napsala to moje sestra)
Dneska jsem byl skoro celý den zavřený, a bylo celkem zataženo. Ale při pohledu na ranní sluncem ozářené mraky, jejichž krásu jsem pozoroval během ranního cvičení na verandě, jsem si řekl, že se celý den pokusím usmívat se, a žít každou chvíli naplno. Tyjo, a ono to fakt šlo Smiley Teď když si ten den zrekapituluju, všude bylo plno slunce, radosti a pohody, v každém rozhovoru, setkání, výdechu a nádechu.. no, skoro. Ještě mě napadá, že to bylo i díky tomu, že včerejšek se mi tak nějak nepovedl; přistihl jsem se, že občas bezdůvodně nadávám, ikdyž nemám důvod a přestože byl třeba jinak pěkný den. Ono je jedno jak je, ale když je zataženo uvnitř, je to problém. Na druhou stranu, vlastně mi to pomohlo uvědomit si to. Aby mohlo být zas hezky, je třeba vědět, že je zataženo Shocked)
-Zrovna hrají v radiu Hey You od Madonny:

"First, love yourself
Then, you can love someone else
Then, you can change someone else
Then, you have saved someone else
But, you must first love yourself"

mám dojem, že to je taky téma, o kterém tak trochu lehu píšeš. Občas mám chuť změnit celý svět - změnit ho v nádherné místo kde bude všem dobře - ale když jsem se sám neproměnil, zdá se to neuskutečnitelné. Ale když si uvědomím, že už víc v sobě nechci nosit tmu a všechny ty negativní emoce, a že jsem dělal hloupost, když jsem si neuměl odpustit, a hnal se dál za těmi výkony a za něčím (nesmyslným), co by mi dalo smysl... tak to prostě osvobozuje, mít se rád takový, jaký jsem. Protože vím, že jen takový jsem dokonalý a jedinečný ...a říci konečně i sám sobě - děkuju! Nikdo to neví líp než já sám. No a možná že ta krásná příroda to v nás krásně probouzí, rozhýbává a očišťuje. Miluju to, jsem rád za tento nádherný svět, a děkuju...!!!
A musím poděkovat i všem, co sem píšou, je to paráda. Každý život je zajímavý a smysluplný, někdy veselý, jindy vážnější, třeba i smutný, ale pestrý a krásný, jako ty podzimní listy.
« Poslední změna: 21. Listopad, 2009, 21:30:03 od jezour » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #29 kdy: 22. Listopad, 2009, 14:31:57 »

Ježoure díky za hezký příspěvek.

Dnes už to sluníčko bylo jiné, jakoby včera a minulý víkend byl takový bonus a la babí léto, zatímco dnes už to bylo podzimní. Pomalu toho sluníčka bude až do jara míň a míň, ano, taky si myslím, že je potřeba, aby občas bylo zataženo, protože pak člověk to sluníčko ocení, nebo si mininálně uvědomí, že to slunce svítí.

A teď vzhůru do podzimu, mlh a ocelově modrošedé oblohy. Do období, kdy musíme vystačit se sluníčkem, co máme uvnitř, protože zvenku ho moc nepřijde. Na druhou stranu, např. v noci, vidíme hvězdy jen proto, že nesvítí slunce, kdyby svítilo, nevšimneme si jich a to by byla škoda. Takže vzhůru do období, kdy se člověk stáhne do sebe, přehodnotí uplynulé období a stejně jako stromy odhazují listí, které již nepotřebují, tak odhodí i to staré a nepotřebné (názory, představy ....). A tím pak ve svém životě udělá místo, aby mohlo přijít něco nového, až nastane pravý čas (kalendářně třeba jaro, z jiného pohledu třeba zimní slunovrat). Já jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlela, ale asi je tohle podstata adventu (?) - přehodnotit staré, odpustit, vyčistit a udělat ve svém životě místo pro nové.

A ano, hodně tady píšu o sebelásce, ale ne kvůli tomu, že bych chtěla měnit lidi okolo sebe, jen proto, že já chci být šťastná. A ten pocit štěstí si myslím vůbec nezávisí na vnějších okolnostech, nebo abych byla přesná,  když jsou splněny určité základní podmínky jakože mám co jíst, nikdo mě netýrá, není válka ani nějaké živelné pohromy a tak, pak už je pocit štěstí na vnějších okolnostech nezávislý. Už věřím tomu, že člověk se cítí šťastný, když se přijímá, jaký je a nerve se do šablon, které mu dávají druzí nebo které si vytváří sám tím, že se neustále s někým srovnává.  A přijímat i to, že mám právo dělat chyby a hlouposti, a mít ráda ty svoje "hlouposti vyvedené" a už překonané zkreslené omezující názory, které jsem si kdysi vsugerovala. A tou spokojeností se sebou si člověk pak už do života přitahuje pozitivní okolnosti. Takže ty vnější okolnosti jsou spíš závislé na mém pocitu štěstí, ne naopak. Tu píseň znám, vystihuje to pěkně.

No, teď jdu čistit zcela konkrétně a hmotně, protože mám akutní chuť jít mýt okna.
Zaznamenáno
Stran: 1 [2] 3 4 ... 15
  Tisk  
 
Skočit na:  



Přihlaš se uživatelským jménem, heslem a délkou sezení