Stran: 1 ... 11 12 [13] 14 15
  Tisk  
Autor Téma: Můj Občasník  (Přečteno 29563 krát)
0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #180 kdy: 21. Únor, 2010, 19:34:49 »

No, La Tibore, mně to dnes přijde neuvěřitelně k smíchu. Dobře, když jsem to četla tak první reakce byla, že mám dnes za sebou nádherný den a nenechám si ho kazit. Po tvých příspěvcích jsem vždycky bývala dost rozhozená. A nechci kvůli tomu rozhození a neustálému pitvání toho, jak jako že jsem hrozná, zanebávat ostatní mnohem důležitější činnosti. Já sice uznávám, že jsem v minulosti se zachovala blbě v jedné situaci, že jsem k manipulování sklouzla i tady na fóru, ale (že by to bylo tím dnešním bobováním?) já si to tak nějak odpouštím. Já už se nechci dál bičovat a obviňovat a dělat ze sebe zločince. Co lže a akorát si s lidmi hraje. Když už jsme u toho hraní, tak jak jsem to četla mě napadlo, že ať udělám nebo napíšu cokoli, tak to obrátíš proti mně. Tak to jsem úplně zvědavá, co to bude tentokrát.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #181 kdy: 28. Únor, 2010, 12:13:57 »

Azimut

protože patřím k lidem, co v životě nedrželi buzolu v ruce (a za 14 dní už podle ní mám putovat), tak je načase si aspoň zjistit, co je to ten azimut. Tak prý podle Wikipedie je to:

"Azimut (z arabského السمت (as-samt), znamenající “směr”) je orientovaný úhel, který svírá určitý směr (pochodová osa, směr k pozorovanému objektu, směr pohybu …) od směru severního. Úhel je orientovaný, zaleží tedy na směru měření úhlu - měří se po směru pohybu hodinových ručiček, tj. od severu k východu. Měří se ve stupních.Z definice vyplývá, že sever má azimut 0˚, východ 90˚, jih 180˚ a západ 270˚. K měření azimutu se používá buzola."

No tak doufám, že praktické "školení" na místě bude pro mě srozumitelnější, podle téhle definice se tedy asi v krajině nezorientuju.

Tak dnes končí olympiáda, zaregistrovala jsem její průběh jen z velké dálky, resp. titulků, co v metru promítají v tom "zpravodajství". Zaujala mě jednak jakási slovinská běžkařka, co závodila se zlomenými žebry a prý ji nějak trenér povzbuzoval cosi ve stylu: "musíš cítit srdce, nohy a ruce" (snad to nepřekrucuju, jen to šlo kolem mě,nevěnovala jsem tomu moc pozornosti). (jakože cítit, co chceš, a pak pro to udělat maximum?) A pak jsem ještě viděla titulek, že Vernerovi to nevyšlo, protože na to šel hlavou.

Ve středu jsem šla na jednu přednášku, co měla mít jedna paní, co mě zaujala před asi 14 dny, ale ona nakonec dala slovo nějakému svému zahraničnímu hostovi (pro mě docela nesrozumitelnému), z jeho přednášky mě ovšem zaujalo to, že pro život potřebujeme mít v jednotě srdce a mysl. Že mysl je zaměřená na vnějšek - pozoruje, hodnotí, analyzuje, ... ale taky tvoří iluze. Zatímco srdce je zaměřené na vnitřek. A že je problém, pokud mysl srdce ovládá, protože pokud máme opravdu něčeho dosáhnout, tak to musí jít ze srdce.

Zaujalo mě to tím, že zjišťuji, že do hodně věcí, co dělám, prostě nejsem ochotna dávat víc než minimální nutné úsilí. Jenomže když to tak nějak "šmudlám", tak pak mi zase chybí ta radost z činnosti a radost z toho, když se ta činnost daří, navíc i to "šmudlání" vyčerpává. Takže podle výše uvedeného to, co dělám, asi není v souladu s tím, co bych podle srdce dělat chtěla. Jenomže jak zjistit, co teda bych podle srdce dělat chtěla? Protože už mám vyzkoušeno, že "od stolu" to nevymyslím, tak v podstatě zkouším různé věci a tak nějak samo mi po čase vyplyne, jestli tohle mě těší nebo ne. (já mám spíš tendenci brát všechno jako povinnost a otázku, jestli mě to baví, moc neřešit, takže to asi jinak než "pokus omyl" nepůjde.). Na druhou stranu by možná nebylo marné si zkusit víc "rozšířit obzory", co by se dalo, a třeba bych pak rovnou nějak cítila, jestli to či ono je to, co se líbí i srdci. Nebo úplně nejlepší by bylo, nějak to zjistit rovnou - znát ten směr cesty, co v tom srdci vlastně je, protože tohle zkoušení všeho možného ("pokus omyl") je dost neefektivní, už se takhle plácám několikátý rok. No uvidím, protože já se podle všeho moc svého srdce ptát neumím, resp. teprve se to učím.

Ještě sem dopíšu, že se mi dostala do ruky kniha Poznej svůj cíl od Zdeňky Jordánové. Zatím jsem teda přečetla jen tak 20 stránek, ale dost mě oslovuje - začíná tím, jak si hrajeme na problémy, jak dosáhneme všeho, jen tomu věřit, jak to prostě jen chce převzít zodpovědnost za svůj život /svoje rozhodnutí (proti tomu, když pořád čekám, co mi kdo nadiktuje, že mám dělat, tak když se to ukáže jako špatné, tak se můžu schovávat za to, že to ne já, ale oni..).
« Poslední změna: 28. Únor, 2010, 13:28:37 od lehu » Zaznamenáno
neon
Administrator
Hero Member
*****
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 3465


Zobrazit profil WWW
0 0
« Odpověď #182 kdy: 28. Únor, 2010, 14:26:32 »

Citace
jak si hrajeme na problémy, jak dosáhneme všeho, jen tomu věřit, jak to prostě jen chce převzít zodpovědnost za svůj život /svoje rozhodnutí


Tohle je podle mě odpověď na celý život, na všechny tvoje otázky.
Nedáváš energii do něčeho? Tak si ber zodpovědnost a nes následky (což se dá nést klidně vesele) a nebo se rozhodni, že ji prostě dáš.
Pokud se zacyklíš v úvahách, že tu energii nemáš, tak je to MrtvýKruh, protože ji nemáš právě proto, že ses nerozhodla.

A takhle je to se vším.
Pokud tě něco nebaví, tak je to proto, že ses nerozhodla.
A hlavně bych vymazával kompletně představy ostatních o světě, o tom co by se mělo/nemělo dělat.
Pokud hledáš v knihách, na přednáškách odpovědi, tak je to určitě v pořádku, protože jinak tu finální odpověď nenajdeš - ale ta finální podle mě je právě to - dělej si co chceš, dělej to naplno (rozhodnutí, srdce/láska) a nes si následky a uč se z nich (na základě čehož budeš neustále korigovat činnosti které děláš následně).

Zkusilas brát život někdy jako Hru?
Vyber si roli, vykašli se na všechny pravidla ostatních a tvoř si svoje vlastní.
Chce se ti poslat někoho doprdele.. ale neuděláš to, protože nějaká kniha ti říká, že je to neduchovní, neetické?
Tohle je podle mě náš problém - nedáme na svůj názor.

Podle mě je to všechno čtení/hledání nutná cesta, která ale vede nakonec k opravdové svobodě - mimo názory kohokoli, ale přesto podléhat "názoru" (Řádu) vesmíru - poctivé literatury k tomuhle vedou.
Problém je, že společnost je mimo tento Řád a i většina soudobé duchovní literatury, přednášek - takže je velice kontraproduktivní vůbec někoho poslouchat.
Makrobiotika, taoismus má k Řádu velice blízko - přehnané emocionální duchovní literatury - vše je láska, nic nemusíme měnit - jsou podle mě dost mimo - je to následek lidí/společnosti, kteří mají extrémně otevřenou čakru Srdce, na úkor ostatních, ale to není harmonie.

A podle mě je mozek/mysl velice důležitá, ale je potřeba ho neustále dostávat do harmonie, což se lehce řekne.
Pro mě je dostávání mysli do harmonie např. meditace, kontemplace nad něčím, pobyt v přírodě (formou meditace - pozorování, vnímání), kreativní činnosti.

Hmmmm... mi přijde, že jsem zas zplodil něco co je dávno známo.

Keep searching, keep sharing  Sparkle 47
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #183 kdy: 01. Březen, 2010, 12:44:09 »

"keep searching"

Tak to teda ne, to už samotné nechci,  (ani se mi nechtělo hledat návod, jak správně vkládat citaci  Wink ).  Řekla bych, že je načase přejít z "keep searching" do "keep finding / discovering". Prostě nevytvářet si v podvědomí program, že pořád jen něco hledám, když co chci je nacházet / objevovat. Na tohle v těch mnou přečtených asi 20 stránkách narážela Jordánová taky a je další věc, co mě na té knize oslovila, definovat přesně, co chci.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #184 kdy: 03. Březen, 2010, 09:28:33 »

Na lepší náladu (dostala kolegyně, autorem nějaký její kamarád)

MAGNET

Každý je magnetem toho, nač myslí.
Na sysly mysli a budeš sám syslí.
Slunce nos v duši a budeš sám svítit!
Na propast mysli - a budeš se řítit!

 Každý si přitáhne, co v srdci nosí.
Kdo seje úspěchy, úspěchy kosí,
ostrouhá kolečka ten, kdo si hoví.
Nebe vždy pomáhá

              OPTIMISTOVI!



MOTO:

Únavou padáš a proklínáš svět,
na čele chmury a v duši máš jed,
udřený, uštvaný - před chrty laň -
tady Ti kamarád podává dlaň.

Tady máš neděli v šedivý den,
tady Ti slunce zlý zaplaší sen,
tady je studánka, nahni se, pij,
otevři srdce a směj se a

                                    ŽIJ!

Zaznamenáno
Vendulka
Full Member
***
Příspěvků: 131



Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #185 kdy: 03. Březen, 2010, 12:30:42 »


Jé Lehu, ...něco takového jsem si zrovna dnes  potřebovala přečíst, aby mě to trošku nakoplo  Wink  ! Moc povedená básnička, někam si ji uložím, ať ji mám na očích když bude potřeba, díky !
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #186 kdy: 28. Březen, 2010, 09:26:09 »

Tak mám za sebou první posaharskou noc doma. A vzpomínám si na slova Charlese, se kterými se s námi loučil, že ta cesta, co tam začala, může (v našich srdcích a životech) pokračovat, je to jen na nás teď aplikovat to, co nás poušť naučila. Trochu symobilicky se to projevilo na letišti v Mnichově, když nám v letadle po přistání sdělili, že je venku 6 stupňů, prostě jsme vytáhli teplé fleecové burnusy (stejně jako v chladných saharských večerech). A německým celníkům jsme s úsměvem podávali pasy, ze kterých se, jak jinak, sypal písek.

Celou dobu mi tam vrtalo hlavou, jak vlastně přeložit název té expedice, oficiální český je "cesta do ticha", ale německý je "Zeit fuer die Freiheit. Stille Retreat in der Sahara" V prvních dnech jsem si říkala, ano, je potřeba si taky někdy udělat na svobodu čas (a věnovat této expedici cenné dva týdny dovolené ze čtyř, co jsou k dispozici). Jenomže postupně v průběhu putování mi došlo, že překlad je spíš "už je načase být konečně svobodná". V tom smyslu slova, co nás Sahara učila (naprostá volnost a neomezenost, ale současně samostatné rozhodování a zodpovědnost za každý svůj krok a pokora k bohu - prosím ochraňuj mě a veď a já ti nebudu diktovat kudy mě vést máš a kam mám dojít - arabové říkají "enčalah"), a kdy z té svobody plyne těžce popsatelný pocit úžasné radosti.

No,ale to už předbíhám, když už je to tady můj deníček, tak sem postupně přepíšu ty zápisky ze Sahary - ono ten sešit se docela rozpadá a vypadává z něj písek, takže elektronická verze bude asi trvanlivější.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #187 kdy: 28. Březen, 2010, 09:51:26 »

13. března 2010

Odjezd z Prahy mezi 2 a 3 hod ráno. Cesta auty do Mnichova, zima, sněží, jede se pomalu. Trochu starosti, abychom stihli včas check in. Hodinová fronta na pasovou kontrolu, pak důkladná bezpečnostní kontrola u rámů (např. já jsem musela vyndat všechno z příručního batůžku a otvírat i pouzdro s brýlema, jiní zase sundavali boty ...). Díky této německé pracovitosti nastupujeme do letadla až 15 min před plánovaným odletem. Pak to v letadle nějak škrundá, setíme tam a nic, nakonec takhle sedíme v letadle hodinu než nám řeknou, že si z technických důvodů máme vystoupit. Na letišti pak strávíme čekáním celkem 5 hodin. Pak přijemně a bezpečně doletíme na Djerbu, ke je 15 !! (slovy patnáct) stupňů a ledový vítr, který je tak silný, že je rozbouřené moře, a tak na navazující cestě truckem do Matmaty nemůžeme jet převozem, ale musíme jet nějakou oklikou přes vnitrozemí. Tak jedeme asi 200km, cestou se úžasně smeluje parta (vůbec jsme se předem neznali, ani v rámci Čechů, natož pak německé účastníky výpravy) zastavujeme na večeři. Ačkoli mám na sobě téměř všechno svoje teplé oblečení, je mi hrozná zima. Spát se dostaneme si v 1 hod v noci. Spíme v Matmatě (v horách) v hotelu, kde nám naštěstí trochu přitápí  a každý jsme dostali 2 deky. I tak se pod těmito dvěma dekami klepu zimou, a to spím v tlustých ponožkách, kalhotách, tíklu, 2 trikách a flísce. Než usínám, tak drkotám zuby a modlím se za to, aby se oteplilo, resp. vybavuji si tu básničku o Magnetu - "každý je magnetem toho, nač myslí". A tak ráno, když už ta zimnice přešla, tak si ještě než vylezu z postele užívám ten pocit bezpečí a tepla až do konečku prstů. A taky to, že zkrátka jsem ochotna nefňukat a bytí neustále někým zachraňována. Říkám si, že když už jsem si zkrátka nevzala dost teplých věcí, tak si to zodpovědnost ponesu a v Douz něco přikoupím. To už je ale 14.3.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #188 kdy: 28. Březen, 2010, 10:01:55 »

14. března 2010

Matmata - prohlídka v pískovci vydlabaného budoucího hotelu - tohle je prý tady tradiční bydlení. Přesun truckem do Douz - brány do pouště. Zde poslední možnost si něco koupit. Nefouká vítr, je relativně teplo (stačí dlouhé kalhoty, tílko a 2 trika) - při odpoledních teplotách - ale i tak byla zkušenost z minulé noci tak silná, že si kupuju flísový burnu (dlouhý plášť s kapucí, cípy se svážou, přehodí přes hlavu a vznikne jakési pončo v délce ke kotníkům) a turban. Po obědě nabíráme Ahmeda - průvodce a vyrážíme směr poušť. Cesta truckem po této pouštní "cestě" je zážitek sám o sobě, dost to hází, takže se v trucku držíme stolu, abychom nelítali. Mimochodem jeden z účastníků si mě dobírá, že prý hodně lpím na věcech - nedokázala jsem se s klidem koukat, jak se batoh s kompasem mydlí o zem vždycky, když se při přejezdu duny věci sesypou. Pak máme jít skupinově 3 km určeným směrem, nakonec je to míň, protože doprovodnému trucku (co nás po cestě předjel) píchlo kolo.

Poušť - písek, malé duny, občas keříky (viděla jsem i 2 s drobnými bílými kvítky). Trochu nervozita, co když se ztratím? Díky dunám jsou chvíle, kdy nikoho od nás  nevidím. Ahmed - průvodce, by nás prý našel, ale jak? Normálně ztracení lidé prostě po setmění rozdělají oheň nebo blikají čelovkou a on přijde. Ale já s sebou neměla ani sirky ani čelovku (byly ještě zabalené v batohu v trucku). Tak leda že by použil stejný instinkt, jakým beduíni dokáží najít březí velbloudici, aby ji ochránili před šakaly?

Samočistící účinky Sahary - po 4-5 dnech se prý tělo začne samočistit a i bez mytí nesmrdí. Stejně tak vlasy - nejdřív se promastí, ale pak mastné být přestanou.

A co naše duše, taky se začne samočistit? Ráno nás v Matmatě Charles vyzýval, abychom odložili svoji masku. Večer nás nabádal, abychom spotřevovávali jen tolik všedho, kolik opravdu potřebujeme (že by narážka na to, jak rychle zmizelo jídlo u večeře, že saláty museli přidělávat, aby se dostalo na všechny?). A abychom přestali myslet na budoucnost a odložili minulost. A ráno zkusili východ slunce - že se nejprve udělá ještě větší tma, pak to zešedne, pak barvy a východ slunce.

První noc na Sahaře

- potýkala jsem se s hamouněním, leností a pomalým rozhodováním (a strachem, jak jít v noci na záchod, aby mi vítr v nezičase neodfouknul spacák).

Šla jsem spát pod širák, ve stanu sjem nechala batoh s věcma. Duoterm - duté vlákno ve spacáku - prý se má člověk do spácáku svléci, aby to hřálo. Já jsem na noc zalezla do spacáku skoro tak oblečená, jako jsem byla večer (elesťáky, tílko, 2 trika, ledvinový pás, flíska, čepice, tlusté ponožky), i tak se mi z teplého burnusu a větrovky nechtělo. Zkraje mi bylo příjemně, pak mě probudila zima. Další teplé věci už nemám, strach, jak to přežiju, těch 12 nocí v poušti, když moc není šance se zahřát ... A že už nemám, co víc si obléknout, a chtěla bych se ještě víc nabalit. A asi to byl impuls k tomu se tedy naopak zkusit úplně svéknout (trochu jsem bojovala se studem - z dnešního pohledu 28.3. mi to přijde směšné, v té temné saharské noci).  Znovu mě pak v noci párkrát probudil chlad, ale stačilo si namotat spacák těsněji kolem sebe.

Pak mě probudilo bubnování drobných kapek na žďárák. Opět váhání, je to rosa, tj. přejde to, nebo je to déšť? Pak to na cvhíli přestalo, aby se to pak rozpršelo ještě víc, takže jsem natáhla tílko, posbírala karimatku a spacák vycpaný svlečeným oblečením a mazala do stanu.

Noci tu jsou mnohem temnější než u nás (pozn. 28.3. - přijeli jsme při novoluní a ještě bylo zataženo, takže nesvítil ani měsíc ani hvězdy). Měla jsem obavy, aby mi vydržela čelovka a že mám jen jedny náhradní baterie ... I s čelovkou bylo celkem náročné najít si svůj stan cestou od ohně. A jak dlouho jsem musela svítit při převlékání a vybalování spacáku a žďáráku....

Se Saharou nelze obojvat. Ona vycítí, kdo k ní přistupuje silově - styl "přežít ty hrozné podmínky", zdolat to tady - a začne mu ty podmínky servírovat v plné síle - zima, ledový vítr, déšť, píchlé kolo u auta. Ona je silnější. A tak to uznávám a vzdávám a poddávám se tomu, nechám ji, aby mě vedla a naučila, co se naučit mám. Prosím ji, aby mi pomohla zbavit se své masky, nespontánnnosti, zábran chovat se přirozeně. A ona mi ještě navíc ukazuje, jak ráda si zahekám, abych byla zajímavá, jak jsem líná (začátek východu slunce jsem zmeškala) a jak pomalu se rozhoduju. díky Saharo.
« Poslední změna: 28. Březen, 2010, 10:49:38 od lehu » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #189 kdy: 28. Březen, 2010, 11:04:22 »

15. března 2010

První samostatné putování Saharou, azimut 136°

Nejdřív snaha nechat si lidi nadohled, ale současně machrování, že přeci nepůjdu po stopách někoho přede mnou, takže si jdu trochu stranou. Pak stres, dát si pauzu nebo ne? Máme ujít 9,2km, asi 4,75 hodiny zbývá do západu slunce. Pak mi bylo nepříjemné, že někdo postupuje rychleji, než já, ale nezbylo mi než přijmout to, že mám prostě svoji rychlost.

Po pauze trochu nepřijemný pocit, že nikoho nevidím. Ale myslím, že se mi celkem dařilo držet azimut, ačkoli se nedá jít rovně - neustále se obchází různé duny s měkkým pískem nebo jiné v cestě stojící překážky - např. tlaková stanice plynovodu - tam jsem měla trochu strach, podle instrukcí jsme ji měli obcházet zprava, ale tam jsem neviděla schůdnou cestu, tak jsem musela jít zprava a pak se vrátit do původního směru. Zrovna tam byly velké měkké duny, po kterých se šlo špatně.

Pak se poušť změnila, pididuny a keře, některé kvetoucí. Jeden byl ovzvlášť nádherný, pozorovala jsem ho, vzdušně pohladila, pak objala. Bylo to krásné. Pak jsem zaslechla v dáli hlasy, lekla jsem se, že mě někdo uvidí objímat keř a odešla jsem. Bohužel. U dalších kařů stejného druhu jsem nic hezkého necítila, tak jsem se těm keřům omluvila, že jsem ho / je zapřela. Pak to bylo zase lepší, asi mě keře odpustily / vzaly na milost. Přiště snad už dokážu stát za tím, že mám někoho / něco ráda, i když to lidi okolo můžou považovat za divné a moji volbu neschvalovat.

Ta cesta Saharou je jako život. Známe směr (azimut), ale nevíme, co nás čeká v cíli, kde je cíl. Nejde to jít přímo, po cestě obcházíme různé více či méně zdolatelné překážky. Někdy se musíme i kousek vrátit, abychom našli schůdnou cestu a mohli jít dál. A u těch schůdnějších dun je to pak jen na nás, kolik úsilí do toho dáme, jestli zvolíme přimou, ale namáhavou cestu, nebo okliku s tím rizikem, že se můžeme vychýlit od směru. A smyslem toho všeho není cíl sám, ale ta vlastní cesta, jak si ji užijeme, co na ní pochopíme, jak se na ní budeme radovat.

Každý má svoji jedinečnou rychlost, jakou postupuje, ale nikdo nemá neomezený čas, je potřeba dojít do cíle před setměním. Přitom i při sebevětším úsilí nejde rychlost postupu moc zvýšit (skoro vůbec), protože vše přichází v pravý čas. Cestou zažíváme zimu i vedro, neschůdné duny i kvetoucí keříky a nádhernou hru světla na dunách, všechno je pro něco dobré.

Na té cestě jdeme každý sám za sebe, i když stejným směrem jako ostatní. Sami si tu cestu řídíme, sami určujeme přímost směru, sami hospodaříme se zásobou vody i jídla, sami hospodaříme se svým časem (pauza x chůze).

Stavění stanu - když si zase zateoretizuji, tak jasná ukázka toho, jak je potřeba mít v jednotě srdce a rozum. Srdci se líbí vyvýšený otevrený relativně rovný plácek s dobrým výhledem. Ale bez rozumu by to bylo na zmrznutí, protože ledový vítr vane ze západu, tak je potřeba zvolit raději místo kryté ze západu dunou. No, ale zase nějaké pěkné, otevřené k východu, aby se dal ráno pozorovat východ slunce.

Jsem vděčná tomu, jak uvažuji

Večer byl jeden z účastníků pochválen za to, jak hluboký vhled měl, čeho dosáhl po těch několik workshopech, co absolvoval. Přitom pro mě to bylo něco, co mi přijde jako úplně přirozené, jasné. Tak lidi jezdí na různé semináře a workshopy proto, aby začali uvažovat takhle a já to mám přirozeně a potlačuji to? Ano, dokonce si stavím jedno ze svých falešných image na tom, že tohle je ta osoba, co se soustředí pěkně na běžný život a nehloubá dlouho nad ničím. Chci s tím přestat, s tímhle popíráním něčeho, co je vlastně asi celkem dar (??), s tím popíráním sebe. Ne celkem dar, je to dar, a jsem za něj vděčná.

How.
« Poslední změna: 28. Březen, 2010, 11:26:29 od lehu » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #190 kdy: 28. Březen, 2010, 11:44:41 »

16. března 2010

Druhé samostatné putování Saharou, 12km, azimut 175

Šlo se planinou, kde kvetly kytky a pásli se velbloudi. Tady jsem si chtěla udělat pauzu, nejdřív jsem váhala (ta otevřenost planiny, každý na mě vidí, jak už hodinu po východu od trucku si tu sedím a debužíruju datle, ale pak jsem se na to vykašlala, sedla si ke kvetoucí kytce a najedla se). Tím jsem se dostala ve skupině někam na konec, během té pauzy mě asi  všichni ostatní předešli. Po pauze jsem se  vydala směrem, který jsem považovala za správný (jak jsem později zjistila, tak o 5 stupňů správný nebyl, přes silnou průsitnou ručičku na jih - 180, se mi ta 175 blbě odečítala). A šla jsem. po nějaké době mě začalo znervozňovat, že nikoho nevidím, i když jsem v pusté rovné planině několik km velké. Pak jsem zjistila to vychýlení ze směru, tak jsem si odpočítala, jak dlouho jsem od pauzy šla špatně a stejný čas jsem pak šla trochu vychýleně na druhou stranu. Po nějaké době jsem našla v písku stopu někoho, kdo byl evidentně z naší výpravy. Protože my nosíme turistické boty, co dělají hluboký a hodně drsný otisk, zatímco místní mají jen lehké "bačkůrky". A jiní Evropani sami po poušti, řekla bych, moc nechodí, to spíš jsou k nalezení stupy od dřípů a motorek. Ta stopa vedla téměř totožným směrem, jako jsem šla já, tak jsem se podle ní dorovnala do doně zaměřeného 175 úhlu a pokračovala dál tou nekonečnou planinou (stopa zase zmizela).

Po cestě jsem děkovala Bohu za to, že moje koupená buzola přestala ukazovat sever týden před odjezdem na Saharu, a tak jsem ještě v rychlosti naklusala do Army Shopu pro kompas (na doporučení prodavače ne buzolu, ale kompas se zaměřovací štěrbinou, nebo jak se tomu říká). Sice jsem si připlatila, ale nedovedu si představit, jak bych na té planině držela směr bez zaměřovací zaměřovací štěrbiny s drátkem. Tyhle plastové placaté buzoly (prodává i třeba Hudy sport), jak jsem si je vyzkoušela na bráchově buzole, co jsem s sebou měla), jsou jako hračky dobré na vlastivědnou vycházku po ČR - tu kostel, tu kopec, tu dům, tu strom - vždy je co zaměřit. Ale tady. Zaměřovat cíl na obzoru nejde, protože tam nic až tak není. Takže jsem si štěrbinkou s drátkem vždy chytla nějakou rostlinu, došla k ní, a pak další, po malých kousíkách. Zapamatovat si na velkou dálku, kterou z tu a tam rostoucích stejných rostlin myslím, se ukázalo nemožné. Stejně tak jsem okamžitě ztratila "svoji orientační rostlinu", když jsem na okamžik koukla dolu, do strany nebo za sebe (jestli někdo nejde). Tak koukat jen vpřed a jít.

Po nějaké době se planina změnila, už tam nebyly ani ty rostliny. Nic, čeho bych se chytla pro držení směru. Takže jsem se musela spolehnout jen na směr podle drátku ve štěrbině, natočit se tak a jít. A DOUFAT, že je to správně. Prostě jsem to riskla a odevzdala se poušti.

Po nějaké době jsem napravo ode mě uviděla jednoho Němce, o kterém si pamatuju, že říkal, že s kompasem umí velmi dobře zacházet. Jenže on šel pod tak divným úhlem, několikrát jsem si ho zaměřovala a bylo to tak 220°. Dilema, mám se držet své cesty (i když si nejsem svým zacházením s kompasem úplně jistá), nebo změnit směr a jít podle něj? Nakonec jsem se rozhodla jít podle sebe a nekoukat do strany na to, jak se mezi námi "rozevírají nůžky". Pak jsem ho ztratila z dohledu. No, i když trochu jsem se podle něj přeci jen směrem víc k jihu srovnala, ale on šel opravdu moc nad 180°.

Pak jsem vešla do řetězu velkých dun, které tuto plošinu rámují. Byla jsem ráda, že plošina je už za mnou, i když v těch velkých dunách se směr držel taky těžko. A pak jsem v dálce před sebou, na nejvyšší duně, uviděla něco tmavého, po čase indentifikovaného jako skupina lidí. Tak jsem šla za nimi v mylné představě, že už je tam cíl. Cíl to nebyl, ale naštěstí tam byl M. s dalekohledem a povedlo se mu v dáli uvidět truck a zaměřit ho, nový úhel 162,5°(takže jsme se všichni moc vychýlili za 180). Tak po občerstvovací 30 min pauze jsem se vydala tímto směrem, věděla jsem, že další lidi jsou někde poblíž, i když je přes ty duny nevidím. Také jsem ještě z vysoké duny zahlídla Hediho s velbloudy (druhý místní průvodce, vedl velbloudy, na které naložil po cestě ty, co už nemohli), jenže on si tyhle vysoké měkké duny obešel zprava, no pozdě, už jsem /jsme byli v nich, tak se musely nějak přejít. A pak jsem měla štěstí, rozevřela se přede mnou "dálnice" - takové koryto z tvrdého písku, po kterém se dobře šlo. Jen si hlídat směr, dálnice se klikatila mezi těmi velkými dunami, pak jsem radši sešla a vynašla si jinou dálnici. Každopádně díky těmto dálnicím jsem se z dun dostala překvapivě rychle a snadno - do planiny s tu a tam malou dunou. Tam mě znervóznilo,že jdu a jdu a truck na obzoru stále nevidím. Pak jsem potkala jednu holku, co šla od trucku zpět (hledala kamarádku), ta mi potvrdila směr, no moc se mi nezdálo určení "jdi trochu vpravo", když azimut 162,5 byl spíš trochu vlevo. Ale opět jsem měla štěstí, našla jsem stoupu Hediho a 3 velbloudů. Tak jsem po ní šla tak dlouho, dokud se na obzoru neobjevil truck. Nakonec jsem k mému překvapení byla v cíli mezi prvníma. A byla jsem tak unavená a vděčná (Bohu, Sahaře) za vedení. Ostatně 5 lidí nedorazilo vůbec, hledali je celou noc, a teď ráno před snídaní, (jak píšu zpětně deník) tu stále myslím nejsou všichni, odjel jak Ahmed na motorce tak Charles s truckem. (pozn. 28.3. všechny v pořádku dovezli v 9 hod ráno, hledali celou noc, jedna holka si zašla 15 km jinam).

Vracím s k pokoře před pouští. Není to o hledání dobrodružství, je to o prosbě, aby mě poušt vedla a já bezpečně došla.
« Poslední změna: 28. Březen, 2010, 12:01:33 od lehu » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #191 kdy: 28. Březen, 2010, 12:27:28 »

17. března 2010 (snad, nejsem si datumem jistá)

Protože se ztracení účastníci naší expedice našli / byli přivezeni k trucku až v 9 hod ráno, tak dnes nikam dál nepokračujeme.

Dopoledne jsme měli kruh, kde jsme měli říkat, jak to na nás jednotlivce půsoilo, ten uplynulý den a večer. Prý tak 3 věty, ale to dodržel nálokdo.

Trochu jsem se sebou bojovala, bála jsem se odsouzení pro svou bezcitnost, ale pak jsem prostě řekla, že zatímco tu všichni vyšilovali, co prý ti chudáci ztracení, mně to bylo jedno. Resp. párkrát jsem si na ně vzpomněla např.  v souvislosti se zimou v noci. Ale jinak nic. Nedojímá mě ta jejich story, necítím nic. Naopak myslím na sebe, jak jsem ráda, ž jsem se neztratila, děkuji za to Bohu i Sahaře, získávám určitou pokoru vůči vyšší moci, i při sebelepším kompasu a jeho ovládání není jisté, že se člověk neztratí. Pokora střídá to dřívější sebevědomí, že to mám na háku. Tak to ke včerejšku.

Když jsem pak poslouchala ty úvahy ostatních, příběhy, jak někdo pořád hledá nějaká znamení (kudy jít), jiný tu zdlouhlavě analyzuje své ego, další zase říká, jak už ale opravdu ví, přoč měla na tu Saharu jet ... chce se mi křičet, mám pocit, že exploduju. To, co tu zaznívá jsou tak odlidštěné filozofické úvahy / rozbory. Já věřím, že hodně lidí opravdu prožívá velké vnitřní pochody, ale nevěřím to všem. Tahle uhlazenost, stoickost, všechápavost ....

Zdá se mi, že tu všichni ( i já) moc tlačíme na pilu, ž moc chceme / hledáme odpovědi na své životy. Nedáváme tomu spontánnost, tlačíme se do těch prožitků, chováme se nelidsky a umrtveně. Já to dělám taky, umrtvuju se se už tolik let, ž teď nedokážu říct, jestli i tohle je upřímné. Každopádně požádala jsem o slovo a řekla jsem do pléna, co si o tom kruhu myslím, sice míň radikálně, než jsem to v prvním impulsu cítila, protože jsem v pauze před komentáři trochu vychladla. A  bylo mi úplně jedno, co si kdo o mně bude myslet.

Volný zbytek dne jsem se pak šla vztekat do pouště, hloupé je, že ani u tohohle vztekání jsem si nebyla úplně jistá, jak moc je upřímné. Měla jsem vztek na sebe, že jsem se takhle umrtvila, a nechtěla jsem nikoho ani vidět. A hlavně mi příšlo, že všecmi těmito úvahami nad egem atd. se jen zabavujeme, abychom se vyhli tomu, co doopravdy máme v životě dělat. Copak je to něco tak hrozného, že se to tak bojím zjistit?

Večer byl nádherný západ slunce, celá obloha byla rudá. Najednou jsem cítila strach, obavy o to, jestli je doma všechno v pořádku. Brečela jsem. A byl to opravdový strach a opravdové slzy. Tohle jsem byla já.

Přišel za mnou jeden účastník, sednul si vedle mě a jestli si můžeme promluvit, resp. chtěl se mnou mluvit už po mém dopoledním výstupu v kruhu, ale nějak jsme se nezastlihli. Bylo to zajímavé, bavili jsme se o jednom jeho známém, co pořád chtěl být ten dobrý, správný (vegetarián moralizující, snažil se pozitivně myslet a vůbec všechno aby měl pod kontrolou). A pak u něj přišla krize, prý nějaká temná noc duše, či co, moc nevím, co to má být.

Napadlo mě v té souvislosti, jestli já jsem se neuvrhla do toho svého vězení proto, že se trestám, trestám za tu svoji temnou stránku, kterou jsem již trochu poznala. Proto třeba ta snaha o bytí dobrá / dokonalá / vzorná. Třeba musím nejdřív uvidět a přijmout tuhle CELOU svoji temnou stránku, celou, až pak uvidím, co v životě dál. Něco jako bylo v Avatarovi - zřím tě (+ a nesoudím tě).

V Radikálním odpuštění bylo něco jako, že člověk tuhle stinnou stránku sebe přijme, dá jí lásku a nechá to jít. Ale já nevím, jestli je dobré nechat to jít. Jestli to není jen mírnější varianta toho umrtvování části své osobnosti, které nejde, protože se tím umrtví čelek, osobnost nelze dělit. A tak jestli nemáme prostě přijmout všechno na sobě, vše si ponechat, ale jen vědomě určitou část sebe nepoužívat? Take dát pryč / vzdát se / už nepoužívat ty moje schovávací a manipulovací hry, ale nechat je je u sebe jako celek? Ptala jsem se na to pak i Charlese - šamana, řekl mi, že tím přijetím to pak nade mnou ztratí moc a přestane mě to ovládat. Ovládá nás to jen tehdy, když to popíráme.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #192 kdy: 28. Březen, 2010, 14:26:48 »

18. března 2010

Třetí samostatné putování, 6km, azimut 150°

Oteplilo se. Super. Už ráno u snídaně jsem nedrkotala zubama a dokonce i večer u ohně a pak ve spacáku jsem cítila teplo až do konečků prstů. To je tak skvělý, cítit teplo až do konečků prstů. V minulých dnech jsem se již smířila s tím, že mi 12 nocí může být pěkná kosa, že se prostě nemám jak zahřát s těmi věcmi, co s sebou mám. A že co mám, to mám, co nemám, to nemám a už s tím budu muset nějak dáhnout maximum a nebudu si nadávat za to, že jsem si s sebou vzala jen jednu flísku a jedno triko s dlouhým rukávem a jen jedny náhradní baterie do čelovky a jen jedny sirky ... Ono teda i když mám ty věci po jednom, tak do batoho se setva narvou.

Šlo se jen 6 km, azimut 150, "enčalah" (když Aláh dá), Ahmed si nebyl úplně jist, že zrovna přesně tímto směrem pojede i truck, tak jsme měli tímto směrem jít a hodně se rozhlížet, kde uvidíme zaparkovaný truck. Byla jsem nějaká slabá, bylo mi současně horko i zima, ještě že se šlo jen 6km. Nejradši bych si někde lehla za dunu a breela a pak spala, nicméně vzhledem k nejistému umístění trucku jsem radši šla dál.

Taky jsem byla hrozně naštvaná. Ráno jsem si naplněnou láhev s vodou nechala na koberci u ohně s tím, že si ji před cestou vyzvednu. Ale láhev nikde. Protože každý jsme dostali 2 lahve, které máme podepsané + různě popsané a pomalované - abychom si je rozlišili, protože celou výpravu s nimi musíme  vydržet a jen si je dopouštíme vodou ze zásoby v trucku, nebyl to dobrý pocit. Vedle jsem našla jakési špinavě vypadající neoznačené cizí lahve, byly mi odporné. Naštěstí jsem měla ještě schovanou petku od vody na cestu z ČR, takže jsem si natočila tu a mohla jsem vyrazit do pouště s nutnými 3 litry vody. A koho po cestě nepotkám, Hediho se 3 velbloudy a mojí podepsanou a kytkou pomalovanou lahví. Tak jsem pak požádala Charlese, aby Hedimu přeložil, aby laskavě nebral věci, které evidentně nejsou jeho. A bylo mi úplně jedno, co si o mně bude kdo myslet o dělání scény kvůli lahvi vody. Teda mně se německy nadává mnohem líp než česky.

Večer u ohně nám naši arabští průvodci hráli na bubny a zpívali, a pak jsme se učili písničku, kterou nás tu před východem slunce Tereza budila. Dá se to zpívat ve variantě I+me, nebo Anyone+you. Text krásně doplňuje to, co jsem cítila večer 17. března:

How could I ever tell me,
I am anything less than beautiful
How could I ever tell me
I am anything less than whole
How could I fail to notice
that my loving is a miracle
how deeply I am connected to my soul

Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #193 kdy: 28. Březen, 2010, 14:46:06 »

19. března 2010, 12hod - 22. března 2010, 8 hod - Samota a půst v poušti

19. března 2010

Tak jsme dnes dostali malou konvičku na čaj, trochu misa, spiruliny a čaje s tím, že nadešly ty avizované 3 dny a 3 noci, co máme strávit o samotě v poušti. Doporučen nám byl půst (kdyby někdo chtěl jídlo, tak ho dostane). Máme každý 4x1,5 litru vody, takže během těch 3 dnů si budeme muset dojít k trucku načepovat novou vodu. Pokud někoho v těch třech dnech potákáme, máme jen kývnout na pozdrav a nemluvit. Tereza nám dala na cestu následující rady:

1. zůstaňte v nevědomosti, užívejte si, že nevíte, která varianta je správná (na to jsem si vzpomněla při volbě místa na utáboření se).
2. vítejte vše, co přichází
3. naučte se modlit stylem "děj se vůle Tvá"

Když jsme se loučili a navzájem se objímali (kupodivu i mně bylo to objímání se se všemi "pou(š)tníky" příjemné), řekl mi Charles, že je potřeba projít si tím špatným a neuhnout, aby se pak objevilo to hezké. A Tereza mi řekla, že si myslí, že prý mám v sobě víc síly, než všichni ostatní dohromady. Tak ať prý tu sílu poznám, že se jí prý bojím - tak ať se prý při tom poznávání klidně cituji "poseru strachy", ale ať to poznám.

Vybrala jsem si místo na planině u jednoho keře (požádala jsem ten keř, jestli tam můžu zůstat, protože dál už ten těžký batoh nedovleču). Pak jsem stavěla stan, což se mi v tom těžkém větru povedlo asi na 10 pokus, tak jsem pak na sebe byla hrdá. Ale protože se stan navzdory taškám s pískem stále tvářil, že y rád ulítnu. upevnila jsem ho i (dle obecných rad Charlese) pomocí provázků provlečných očky pro kolíky a přivázaných vždy k nějakému velkému kameni, co se zahrabe do písku. Když jsem zvedala jeden z vyhlídnutých kamenů, byl pod ním asi štír, ale nějaký asi ještě mládě? (nevím, jak má vypadat štír) - světle zelený a s tak zvlášně srolovaným ocáskem - no každopádně jsem pro zachování dobrých sousedských vztahů ten kámen rychle s opatrností položila, kde byl, a vzala si jiný. Pak jsem šla pro dřevo a na procházku do dun. Když jsem si sedla, někde se objevil velký černý brouk (skarab??) a pořád mi chtěl lézt po noze (vyšla jsem si bosa), mohla jsem se přesouvat, kam jsem chtěla, brouk stále lezl za mnou. Tak tedy jestli mám v sobě nějakou sílu, jak tvrdila Tereza, tak na odhánění brouků to tedy opravdu nefunguje.

Západ slunce nádherný, tentokrát byla obloha žluto-oranžovo- zeleno-modrá (uups, a já si nevzala foťák). Minulý týden bylo novoluní (takže tma jak v pytli), ale teď už svítí miskovitý srpek měsíce. Bylo totak silné, ten pocit svobody a bezpečí.

Pak jsem šla rozdělat oheň a uvařit si misovku (resp. miso rozmíchané v teplé vodě). Zacházet s ohněm mi nejde, naštěstí přestal foukat vítr, tak se mi oheň povedl rozdělat, ale dřevo se ukázalo dost nehořlavé a děsně smradlavě čudící. Nevím, jestli to bylo tím smradlavým kouřem, ale když mi to vyhaslo, tak jsem se musela smát a smát. Bylo teplo, tak jsem šla spát pod širák, a když k ránu mi byla zima, tak jsem popadla karimatku a ve spacáku + žďáráku jsem jako vrabec doskákala do stanu.

P.S.: žádný šakal se naštěstí neobjevil, takže můj pocit úžasného bezpečí trvá
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #194 kdy: 28. Březen, 2010, 15:00:56 »

20. března 2010

Dnes ráno foukal hodně silný vítr, překvapivě z jihu. Na rozdělání ohně jsem spotřebovala 8 !! sirek a vyhaslo mi o sotva se voda trošiču ohřála (tak 50 stupňů na miso). Že já jsem nikdy nekoukala na to, když nám naši průvodci rozdělávali oheň. Dřevo moc nehoří, ale ono se občas nepovede spálit ani toaletní papír (my, co jsme si ponechali evrposký zvyk toaletní papír používat, tak jej máme pálit, aby pak po poušti nelétaly toaleťáky - zahrabat do písku nestačí. Beduíni používají místo toaletního papíru písek). A držím zásadu, nenadávat si za to, že jsem si přivezla jen jedny sirky a jen 1 zapalovač (zapalovač je v tom větru stejně na nic). Tak se holt kdyžtak asi pozeptám příští týden ostatních, jestli někdo nemá sirky navíc. Je mi to teda dost proti srsti, já si přeci vždycky nějak poradím sama! Vlastně ani to bytí víc jak 24 hodin (teď je 14:30) sama v poušti mi nepřijde divné, cítím se sama i mezi lidmi,takže tady je navíc aspoň klid. Přijde mi to paradoxní, že ve svém běžném životě mám strach z tolik věcí, ani nevím, čeho se bojím, a tady se cítím tak uvolněně a bezpečně. Dnes jsem opět nějaká slabá, ráno mi zase bylo tak divně teplo i zima současně. No, ale spíš než tomu, že už den nejím, bych to přikládala blížící se menstruaci (termínově tedy za 3 dny, ale jsem v poušti, všechno může být jinak).

Trochu mě napadají různé scénáře, jak tady tu menstruaci zvládnu, jestli např. nemám dopředu Terezu upozornit, že se může stát, že nebudu schopna úterní etapu vůbec ujít. Ale současně se stanžm tyhle myšlenky nerozvíjet, třeba když budu chtít něčí pozornost, tak si ji získám / řeknu si o ni jinak, standardně, ne skrz křeče a zvracení a bytí chudinkou k politování. A nebo je to jinak? Jestli prý někoho napadají v poušti všelijaké děsivé věci, já jsem v pohodě. Třeba je to tím, že už jsem měla možnost nahládnout a roky se plácat (když se to vybaví / projeví) a snažit se potlačit část ze svého temného já. Už vím, kam až bych byla ochotna zajít v určitých okolnostech, které naštěstí nikdy nenastaly. Tak třeba to mám jen s láskou přijmout jako svoji součást, tím to prý ztratí nad člověkam moc, i když jako neoddělitelná součást duše to zůstane - viz ten hovor s Charlesem.

Už mám jen litr a čtvrt vody, vyrazím pro doplnění. Truck odjel, ale domluva byla, že na jeho místě nechají kanistr. Tak snad ho najdu, nebo se v mezičase vrátí truck? Azimut 320°, asi 20 min chůze.
Zaznamenáno
Stran: 1 ... 11 12 [13] 14 15
  Tisk  
 
Skočit na:  



Přihlaš se uživatelským jménem, heslem a délkou sezení