Stran: 1 ... 12 13 [14] 15
  Tisk  
Autor Téma: Můj Občasník  (Přečteno 28403 krát)
0 uživatelů a 3 Hostů prohlíží toto téma.
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #195 kdy: 28. Březen, 2010, 15:16:24 »

21. března 2010, První jarní den

Takže přišla menstruace a naprosto bezbolestně !! Jsem za to moc vděčná a myslím, že je to díky kombinaci následujících faktorů:

1. Charles nám tu vaří lokálně uzpůsobenou makrobiotiku
2. Mám tu nádherné pocity bezpečí, radosti z toho, co dělám, a uvolněnosti
3. Došlo mi, jak moc mě má máma ráda a vždycky měla. Před Saharou jsem si myslela, že to medicínsky nezdůvodnitelné, co se stalo v těch 2 týdnech před odjezdem, na sebe její duše vzala proto, aby nám ukázala, jak moc je důležité mít v životě radost a naplněnost. A že byl vedlejší efekt to, že jsem si při tom uvědomila, jak mylný byl ten můj pocit, že mě odmítá a vadím jí, pocit, který jsem v soě od mala nosila a který stál v pozadí tolika mých manipulačních her a rozhodnutí (radši k sobě nikoho nepustit a odmítnout dřív, než budu odmítnuta). Tohle je stejně silnější než jakákoli makrobiotika!! Každopádně teď ten hlavní a vedlejší smysl té události vnímám opčně, přeci jen se jí udělalo špatně poprvé už po Vánocích, kdy jsme spolu o tom pocitu vzájemného odmítání se mluvily a kdy se ptala, jestli pro mě může něco udělat. Jsem jí za to moc vděčná, už necítím vinu za to, co na sebe vzala.

Takže třetí a finálový den držím půst. Večer mě vzala Sahara na milost a nefoukal vítr, navíc jsem našla hořlavější palivo, takže jsem si uvařila čaj a ohřála vodu na rozpuštění misa. Počasí se změnilo, je tepleji, ale přes den větrněji, takže si vážu turban tak, abych měla zakrytý i nos a pusu. To kvůli poletujícímu písku, který i tak mi trochu šverká mezi zubama. A to nemluvím o tom, kolik písku už mám ve stanu, spacáku, batohu, atd. Ani se ho už nesnažím vyklepávat, jsem smířená s tím, že jsem na Sahaře a tam je zkrátka písek. V písku myjeme nádobí, tašškami s pískem zatěžujeme stany, aby neodlétly. V písku se koupem, pískem hasím večer ohniště. Když je mi přes den zima, sednu si na vyhřátý písek, když si u ohně spálím prsty, zahrabu ruku do chadného spodního písku. Když nechci, aby mi kameny od upevňovacích šňůr stanu protrhly stan, zahrabu je do písku. Když nám Ahmed pekl v popelu chlebovou placku, pak očišťoval popel z placky tím, že na ni naházel písek a omlátil ho utěrkou.

Jinak teplotně už je to přes den na kraťasy a krátký rukáv a večer sedá přežít bez drkotání zubů. Vyrojily se mouchy.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #196 kdy: 28. Březen, 2010, 15:29:33 »

22. března 2010

Konec půstu. Na zhruba osmou hodinu ránojsme se měli vrátit k trucku na snídani. Docela jsemse snažila být u trucku co nejdřív (byla jsem v 8:30), protože obloha byla od rána zlověstně tmavě zatažená a foukal vítr. Nakonec zůstalo jen u  větru, ale o takové síle, že jsme nechali věci u trucku a vynašli si závětrné místo na severní straně pod kopcem. Vzduchem létalo dost písku, ale v našem útočišti bylo přijemně. Čekala nás ohromná snídaně - dýňová polévka s cizrnou a rýží a petrželkou, pečená jablka s rozinkami, meloun. A kdo by ještě chtěl, tak si mohl dát muesli s jogurtem.

Po pomalé snídani jsme dlouho probírali naše zážitky za ty tři dny samoty, a pak nás Charles dostal tím, že máme ujít ještě 8 km. Naštěstí se trochu zklidnil vítr, tak jsme vyhrabali pískem zaváté batohy, nabalili si svačinu na cestu a vyrazili. Byla jsem tak slabá, domluvily jsme se s holkama a šly společně a dělaly hodně zastávek. Fyzicky jsme na tom byly všechny stejně. Tábořiště vybráno mezi velkýma dunama, není tu moc na čem pak ráno usušit spacák a žďárák. K nějakému keři to bude celkem procházka.

Charles a Tereza se rozhodli, že mě naučí se objímat, oni se u toho docela baví, já se cítím značně pitomě. Tereza prohlásila, že se chovám jako její ségra (tj. cituji - "jako ježeček"), a když zmákla ji, tak mě prý zmákne taky. A Charles se jen směje a říká "zkoumej ten pocit, co je zatím strachem, když tě takhle držím. ... Už jsi vydržela 10 sekund, je to lepší? Tak jsem se nakonec zeptala, jestli když budu tvrdit, že jo, tak mě pustí, tak se rozchechtal a aspoň povolil. Obejmout se na přivítanou po 3 dnech samoty se všemi ostatními mi přišlo přirozené a příjemné. A hlavně od ostatních lití to bylo bez psychoexperimentů typu "dáme zase tvých tréninkových 10 sekund?".
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #197 kdy: 28. Březen, 2010, 15:38:11 »

23. března 2010

V noci, když mě probudil vítr - kromě dvou nocí spím od začátku stále venku - doplňuje to ten můj krásný pocit svobody, co na Sahaře mám, tak jsem přemýšlela o té mojí odtažitosti. Já vlastně toužím po lidské blízkosti, tak proč ten strach? Je to proto, že se bojím, že si na to zvyknu, a pak mi to bude chybět? A tak já zkusím experiment, já si teda těm lidem prostě řeknu, ať mě obejmou, když to budu potřebovat. A na Charlesovi a Tereze to nacvičím, ostatně se nabídli jako trenažeři, o nic nejde, za pár dnů se rozejdem, už je neuvidím (nebo aspoň Charlese). A pak si budu umět o to objímání říct i doma, už přece vím, že máma mě neodmítá a ostatní taky třeba ne, spíš je přece "pro jistotu" odmítám já.

Nakonec byl odpočinkový den, zůstali jsme na místě. Charles - šaman si nás všechny obešel a promluvil si s námi, odpoledne jsme tančili při Ahmedově bubnování. Využila jsem možnost odevzdat Sahaře staré, překonané role - napsat na paůír, poděkovat za to, ro co byly dobré, požádat Saharu, aby to přijala a přetransformovala v něco nového, zaplit, popel zahrabat.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #198 kdy: 28. Březen, 2010, 16:03:13 »

24. března 2010

Čtvrté samostatné putování

Měli jsme na výběr variantu 4km, 11km nebo 16km. Vybrala jsem si tu 11km, azimut 50°. První 1,5km byly nejdřív vysoké duny, pak se mělo pokračovat planinou. Ještě 4 km jsem šla úplně sebejistě - mám svůj kompas, umím s ním zacházet, a místo, kde končila krátká varianta jsem trefila úplně bez problémů. Je to teda trodchu o pýše - nechtěla jsem chodit úplně jak ovce za ostatníma, kontrolovala jsem si svůj směr. Pak jsem si dala 20 min pauzu, než jsem pokračovala v cestě, to už nebyl v dohledu nikdo vidět. Je to pro mě těžší udržet azimut na planinách, které mi připadají jednotvárné, než mezi dunami. Po další asi hodině chůze se mě zmocnil nepříjemný pocit, že už bych chtěla být v cíli, abych věděla, že jsem šla správně. Upřímně řečeno, asi to samé mám i v životě, pořád bych chtěla vědět, že to, co v daném okamžiku dělám, se ukáže jako to správné. Pak to přerostlo d paniky, že nikoho nevidím, že nevím, jestli jdu správně. Sedla jsem si na dunu (zrovna jsem přelejzala velkou dunu, co se táhla napříč planinou) a snažila se uklidnit, že ještě jdu moc krátce na to, abych ušla 12 km nebo byl aspoň vidět truck. A že si chci užít tu cestu, radovat se  z ní, kdybych už měla být vcíli, tak bych už současně byla na konci. A snědla jsem keksy a celý sáček datli. Trochu mě to zklidnilo, ale pak přišla druhá vlna paniky - ten kompas trochu drhne, můžu mu ještě věřit? Můžu vůbec sobě věřit, že jsem nesešla z toho směru? A začala jsem se modlit, pane Bože, prosím ochraňuj mě a veď. Pokora, vědomí, že sama se můžu ztratit hodně snadno. A přitom "enčalah" veď mě prosím, a já věřím, že mě dovedeš přesně tam, kam se mám dostat. Nebudu ti diktovat, kam mám dojít a jaká má být ta cesta.

Pak jsem zase vyšla. A pak jsem v písku uviděla něčí stopy. Šly stejným směrem, jako já. To byla úleva.

Nicméně při průchodu další části planiny s již většíma dunama jsem se nějak zamotala, aniž bych si to uvědomila, stočila jsem se na azimut 110° !! A nějakou dobu tímto směrem šla, to bylo překvapení !! Ale zjištění, že jdu dost jinam se už obešlo bez paniky, prostě jsem pak vyrazila víc vlevo, než byl azimut 50stupňů, resp. šla jsem pak skoro na 0°. Po nějaké době jsem opět našla něčí stopu a cítila jsem se skvěle. Pak jsem na obzoru uviděla truck ( pod úhlem asi 10°), tak jsem k němu došla. Bylo to pěké putování,  i když zkraje docela úmorné, největší horko a bezvětrno od začátku našeho pobytu.

Truck nás měl popovézt 19km azimutem 110°  Smiley  do blízkosti jakési oázy. Vedlo tím směrem to, co se na Sahaře rozumí pod pojmem silnice. Nicméně, protože by nás všechny nepobral a nebylajsem unavená, přihlásila jsem se k těm, co půjsou pěšky daným směrem. Truck zatím odveze zbytek lidí a vrátí se pro nás a cestou nás naloží.

Šlo nás pohromadě 6 Čechů a bylo to nádherné. Nejdřív jsme si to zkrátili přes duny a tam si v zapadajícím slunci hráli na to, že létáme jako práci. Pak jsme sešli na tu silnici a šli po ní. Zpívali jsem si všechny možné písně, i lidovky, co jsme si jen vybavili. Do Není nutno jsme v textu dali "nemít vodu - vadí, ztracen v pušti - nevadí". Když se po hodině a tři čtvrtě objevila v dáli proti nám světla přijíždějícího trucku, nasadili jsme si čelovky, začali na té silnici tancovat a zpívat odrhovačku:

Přiletěla včela, sedla si na vál
Přiletěla druhá, sedla opodál
Přiletěla třetí, sedla vedle ní
A zpívají si tuhle píseň do omrzení, že
Přiletěla včela, sedla si na vál .....

atd. stále dokola

Byl to nejhezčí den a nejhezčí putování za celý pobyt. Jen dodám, že truck zastavil, Charles vystoupil, zatančil s námi, pak jsme všichni nastoupili a jeli dál.

V tábořišti jsme se poprvé setkali s civilizací - džípaří a čtyřkolkáři, co kempují u oázy a večer se předhání, kdo rychleji vyjede kopec. Po těch dnech ticha a nomádění v poušti je to tak nepochopitelné a agresivní.  Nechci je posuzovat, Sahara mě přeci naučila "zřím tě a nesoucím tě".
« Poslední změna: 28. Březen, 2010, 16:05:23 od lehu » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #199 kdy: 28. Březen, 2010, 16:13:26 »

25. března 2010

Podle Charlese máme silné a slabé stránky. Pokud se chceme posunout, je potřeba rozvinout / opečovávat / zapracovat na těch slabých. U mě je to myslím dávat lidem něco ze sebe, nechtít jen přijímat jejich pozornost - tím rozvíjet vztahy. A rozvíjet i lásku / vztah k sobě. Vidět a nesoudit. A nebát se lásky, což je pravděpodobně ta síla, co v sobě mám a co mě tak děsila.

Den jsme strávili v oáze, která vznila "uměle", když místní dělali zkušební vrt při hledání ropy. Prostě místo ropy začala téct voda - minerální o teplotě 32°. V té oáze je řekněme jezírko o rozměrech malého bazénu, do kterého jsme se hned po ránu naložili. Snídali jsem až v oáze - nějaké místní čerstvě upečené placky s humusem se zeleninou (pomazánka připravená asi Christianem v trucku). Bylo to vynikající.

Pak jsme přejeli směrem k Djerbě s tím, že tuto noc strávíme ještě v poušti, dál od civilizace. (původně jsme měli spát ve stejném tábořišti jako minulou noc, ale nějak jsme to setkání s džípaři těžce nesli).
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #200 kdy: 28. Březen, 2010, 16:24:10 »

26. března 2010

Dnes ráno jsme společně po východu slunce poděkovali poušti za dary, co nám dala.

Je to zvláštní, ještě včera se mi odsuď vůbec nechtělo, ale dnes už nemám na nějaké zdlouhavé meditování chuť. Přijde mi to, jakoby poušť říkala: " Přišla jsi sem a bylas zmatená, přijal jsem tě, dala jsem ti dočasný azyl. Pomohla jsem ti najít tvoji cestu, důvěru a vztah k Bohu. Ale teď už se postav na vlastní nohy, vrať se do svého běžného života a zorganizuj si ho tak, abys šla po své cestě."

Přijeli jsme na přelomu zimy a jara. Zima- Voda - odpolavila staré. Sahara ukázala nový směr cesty. Jaro - Strom - dává sílu to nové v sobě rozvíjet. To načasování této výpravy bylo geniální (i když neúmyslně), myslím, že nám všem bylo, je a bude hodně pomoženo.

A co si teda vlastně odvážím? Je toho moc, víc než bych tu dokázala zfleku vypsat. Ale našla jsem tu vztah k sobě, ostatním i Bohu. A skrz tu lásku, radost a důvěru, co jsem tím získala jsem zjistila, že už nepotřebuju ty staré role, co jsem hrála. Tak teď už pokračuju bez nich. A nechám se vést, nechám věci v životě přirozeně vyvinout. Když už vím, že ji určitý životní styl nevyhovoval, ale cpala jsem se do toho v domění, že je to tak správné, tak nyní se už nebudu bránit impulsům ke změně (jako třeba nebýt zaměstnanec ale začít pracovat na živnosťák - ono se  vyvrbí něco,co bych mohla dělat. Nebo jestli zase budu cítit impuls někam odjet, tak už to nepotlačovat a prostě jet).

Dnes vyrážíme do Djerby, kde přespíme v hotelu. Zítra se vracíme do ČR.
Zaznamenáno
Vendulka
Full Member
***
Příspěvků: 131



Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #201 kdy: 29. Březen, 2010, 10:13:34 »

 Poklona  Poklona  Poklona
Zaznamenáno
xylda
Full Member
***
Pohlaví: Ženské
Příspěvků: 223


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #202 kdy: 29. Březen, 2010, 11:00:14 »

Jo, lidi by se měli víc objímat....jen tak, vždyť je to krásný Sparkle 54
Zaznamenáno
Hanisek
Full Member
***
Příspěvků: 246


593846503
Zobrazit profil Email
0 0
« Odpověď #203 kdy: 29. Březen, 2010, 11:51:52 »

 47 Love hugs z254
Zaznamenáno
paulina
Hero Member
*****
Příspěvků: 615



Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #204 kdy: 29. Březen, 2010, 12:22:28 »

Vítej zpět lehu,
díky za sdílení tvých zápisků a přeju ti hodně odvahy a zdaru.. a ať se nenecháš okolnostmi strhnout zpět do "starého systému".
Zažité stereotypy se totiž překopávají dost těžce a aspoň u sebe pozoruju tendenci se k nim vracet (a tak se musím neustále upomínat a utvrzovat v tom, že to nové je ta správná cesta)... 
Ale ty jsi na to dost silná  Wink

Zaznamenáno
rakwička
Sr. Member
****
Příspěvků: 378



Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #205 kdy: 29. Březen, 2010, 22:09:34 »

juchů, to muselo být skvělé!
ahoj, lehu!
také bych se chtěla nechat ovívat teplým saharským větrem..
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #206 kdy: 12. Duben, 2010, 16:44:47 »

Po Sahaře

Nevím, jak ty zhruba dva týdny shrnout. Ono to prostě pokračuje dál. Nebo je to možná tím, že teď některé věci víc vidím? Už mi přijde úplně neskutečné, že jsem v té poušti byla. Kde je to vstávání s Charlesovým "vstávej, život ti přichystal další krásný den, tak si ho užij", kterým nás jednou budil. Zase se často vrací ta stará nechuť a neradost, která mě teď o to víc nutí k věcem, které bych třeba měla tendenci odložit s tím, že se to přece ještě vydrží. Ale už nestačí jen dojít si ven na procházku, na orientální tance nebo si koupit lístky do divadla (druhý pokus na Cavemana bude na konci  května, v březnovém termínu jsem byla na Sahaře), abych se zase cítila v pohodě. Prostě musím např. říct, že na akci, na kterou nechci, ale "bylo by to vhodné jet", prostě nepojedu. A že určité věci prostě dělat nebudu. Následky jsem ochotná nést, ale nejsem už ochotná ubližovat si tím, že budu kašlat na to, co vlastně chci (když to taky někdy vím). Až pak ten vztek / nechuť / neradost přejde.  A když chci něco odložit, tak to nepřebitelné napětí je tak nesnesitelné, že to moc dlouho odkládat nevydržím. A když to tedy udělám a říkám si, že snad budu mít snad zase nějakou dobu pokoj, tak ono hned druhý den se naskytne zase něco. A o to víc důležité mi přijde, konečně zjistit, co tedy vlastně chci. A když to nějak nepřichází samo (spíš jen cítím, co nechci), tak tomu (už teda konečně) zjištění pomoci (na ten kontakt od Neny už teda zavolám ...). Ještě sem dopíšu, že se mi zdá, že hodně té znechucenosti pramení z dělání věcí "jenom jako" nebo napůl. A že takových věcí mám (osamostatnění / neosamostatnění (počet víkendů doma bych měla zredukovat, prospěje to oběma stranám), řízení auta / neřízení (mám sice řidičák, ale jezdím minimálně), atd.)

A situace v uplynulých týdnech mě hodně nutí trénovat říkání "ne", ačkoli jsem zatím vždycky nakonec pozice uhájila, tak zatím dost silově (vyčerpává to), tak příště už to snad vyjde i tím jemným způsobem, který jsme jeden den v poušti trénovali. (no i když v té poušti to šlo snadněji, když jsme trénovali, tak lidé okolo byli naladěni na vnímání signálů, co vysíláme, takže stačilo při jednom cvičení si jen myslet, kde je naše hranice, a oni podle toho reagovali). Z mailů ostatních pou(š)tníků vidím, že jsem sama, kdo vzpomíná na větu, že každý z nás je dárek (něco hodně cenného) a máme se podle toho chovat (tj. i náš čas je cenný). My rozhodujeme, komu ten dárek dáme, ale pak to necháme na těch obdarovaných, jestli ten dárek vůbec rozbalí. Charles nám doporučoval jakousi knihu "Liebe dich selbst, egal wen du heiratest", (jedna pouštnice tyhle knihy v češtině sehnala, zrovna byly v nějaké akci za asi 50Kč, tak nám je rovnou nakoupila, na srazu je předá) má to být o tom, že když se má člověk rád / váží si sebe, tak je jedno s kým je, a je to fajn. A naopak, když si sebe nevážíme, tak můžeme být s kýmkoli a bude to peklo. Myslím, že to nefunguje jen na vztahy, ale i na všechno ostatní. Pak snad půjde životem tančit místo pořád něco "vydržet".
« Poslední změna: 12. Duben, 2010, 17:15:57 od lehu » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #207 kdy: 14. Duben, 2010, 10:49:23 »

Ráno mě cosi napadlo, radši to sepíšu dřív, než to zapomenu. Taky to navazuje na Saharu, na ten den, kdy jsem se musela jít vztekat do dun (naštvalo mě, jak jsme všichni umrtvení tou svojí uhlazeností a jakoby tolerantností a bytím nad věcí, ten den po druhém samostatném putování). Psala jsem to předvčírem, že se vrací ta nechuť. Dnes to vidím tak, že hodně k té nechuti / umrtvenosti přispívá přístup "mně je to jedno".

Modelová situace je třeba v práci, ze své zkušenosti i co říká hodně lidí, co znám - když něco nějakou dobu tvoří, a pak přijde šéf a celé to zničí, nebo kdy dostáváme naprosto nesmyslné úkoly, po jejichž splnění se tak změní parametry zadání, že se může začít znovu - hodně lidí mi na to řekne neber to osobně, prostě tomu věnuješ nějaký čas, který ti ale zaplatí. Tak to prostě neřeš, hlavně že pracuješ v hezké teplé kanceláři, vyděláš si na nájem, pojištění, jídlo atd., tak co bys ještě chtěla? Víš kolik lidí na světě by za tyhle podmínky dalo nevímco?  A ty si toho nevážíš a stěžuješ si. Nějakou seberealizaci - tak si najdi nějaké koníčky." Já jsem k tomu takhle taky přistupovala, z důvodů viz výše. Jenže od dnešního ráno mi přesně tenhle přístup přijde jako další umrtvovací krok, resp. nějak jsem si vzpomněla na Elvise Presleyho, prý současně bral prášky na nabuzení energie / výkonu (tak fungují ty koníčky) a pak si zase bral prášky na uklidnění (to je to "mně je to jedno, nebudu si to brát osobně").  Kdykoli, kdy něčemu věnuji nějaké úsilí, a pak vidím, jak to jde do háje, tak se sice můžu donutit k přistupu "a mně je to jedno, já jsem pro tu věc udělala maximum", což je asi na jednu stranu lepší než ten vztek obracet proti sobě, ale dlouhodobě to prostě umrtvuje. Řešením může být snažit se argumentovat a obhájit svůj názor - ale když to k ničemu nevede, tak asi je celá situace odrazem toho, že jsem si sama svého času nevážila. Tak si ho začít vážit (a některé věci nebýt ochotná dělat) a uvidíme, kam mě to zavede.

Trochu mi ten princip přijde podobný k tématu samoty, které jsem vlastně také na Sahaře řešila. Prostě stejně jako jsem už prošla extrémem izolování se a nevyhovovalo to - přešla jsem do extrému popírání sebe + předstírání něčeho, abych byla obklopená "kamarádkama", protože jsem si zcela zcestně nalhávala, že to jinak nejde. Jakože to popření sebe je nutná cena za nesamotu. Podobně jsem po měsících bez práce přijala něco s tím, že "je mi to jedno, hlavně když si vydělám na nájem a pojištění", protože jsem si nahlávala, že to jinak nejde. Ale co když jde? Co když je to jen o tom uvěřit a jít si za tím, že když sebe nebudu popírat, okolnosti mě zavednou k lidem, se kterými si budu rozumět (nebudu sama). A že se dá vydělat dostatek peněz prací, která baví a těší.
Zaznamenáno
ptica
Newbie
*
Příspěvků: 13



Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #208 kdy: 14. Duben, 2010, 12:47:51 »

dekuji za inspirativni, moudre pocteni, shodou okolnosti takhle na jare resime podobne zalezitosti.
Zaznamenáno
Iren
Sr. Member
****
Příspěvků: 429


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #209 kdy: 14. Duben, 2010, 15:27:41 »

Taky se mi líbil tenhle příspěvek, Lehu.
Víc opravdovosti - na to věřím. (Jak se to daří naplňovat, je jiná věc.)
Zaznamenáno
Stran: 1 ... 12 13 [14] 15
  Tisk  
 
Skočit na:  



Přihlaš se uživatelským jménem, heslem a délkou sezení