Stran: 1 2 [3] 4 5 ... 15
  Tisk  
Autor Téma: Můj Občasník  (Přečteno 30053 krát)
0 uživatelů a 3 Hostů prohlíží toto téma.
romanS
Hero Member
*****
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 557


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #30 kdy: 22. Listopad, 2009, 19:51:51 »

lehu
Kdyby tě ta chuť náhodou ne a ne pustit, napiš a domluvíme se.
(Píšu o oknech, aby bylo jasno.... Wink)
 Smiley
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #31 kdy: 23. Listopad, 2009, 14:46:19 »

RomaneS, už mě to přešlo. Resp. já jsem zkrátka včera dopsala svůj Občasník, zvedla se a ta okna umyla (samozřejmě jsem se k tomu mohla také postavit tak, že tyto akutní potřeby jsou jen stavem mé mysli a ta mě může klamat a objektivní realitě neodpovídat, ale nějak jsem dala přednost činu). A ještě jsem si při tom předvedla pozitivní myšlení v praxi - fázi kladení si realistických cílů (aby pak se sebou člověk mohl být spokojený), jinými slovy definovala jsem cíl tak, že okna po mém zásahu mají (jen) vypadat líp než před mým zásahem. To se povedlo, takže jsem spokojená a tvoji nabídku s díky odmítám.
Zaznamenáno
ježour
Full Member
***
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 181


405663052
Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #32 kdy: 23. Listopad, 2009, 15:00:28 »

jinými slovy potřeba uklízet je, milý RomaneS, pouhé hnutí mysli a proto ji prostě změň a neuklízej Smiley
« Poslední změna: 23. Listopad, 2009, 15:02:11 od jezour » Zaznamenáno
ježour
Full Member
***
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 181


405663052
Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #33 kdy: 24. Listopad, 2009, 18:07:04 »

Ahoj Lehu, minule sem tak nějak spontánně reagoval na tvé ranní sluníčko, protože mě k tomu něco napadlo. Tak mi ale nějak nedošlo, že je to tvůj denníček Smiley tak já si příště založím svůj, je to super nápad. Ještě jsem si vše nepřečet, ale máš tu moc zajímavé myšlenky, super!
Taky jsem se musel smát, jak popisuješ své pokusy o ranní cvičení a takovou tu "stereotypní" nakladačku východních pohybových prvků. Njn, mě dalo děsnou práci, než jsem něčemu z toho přišel na chuť. Teda aspoň ze začátku prvních pár tejdnů, než se člověk naučí formu - pak už totiž provozuješ jenom to umění Very Happy Občas je to super a nemůžu se dočkat na to "dát si do těla" a nějakým způsobem jej zušlechtit a pozvednout na vyšší level, ale často je to boj a přemáhání té příšerné všudypřítomné lenosti Smiley V každym případu je fajn, že jsi našla to co tě baví!  
Držim palce v objevování dalších šťastných myšlenek Lumik Pusa Mrk
« Poslední změna: 24. Listopad, 2009, 18:12:25 od jezour » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #34 kdy: 25. Listopad, 2009, 09:58:50 »

Ahoj Ježoure, to si klidně reaguj, ten příspěvek k tomu sluníčku byl pěkný. Ale jestli si chceš založit svůj deníček, tak to mohu jen doporučit, docela se mi osvědčilo vždycky sepsat to, co se mi zrovna honilo hlavou, protože, když už nic jiného, napsané je to takové přehlednější. Ten nápad založit na fóru oddíl s osobními deníčky byl super.

Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #35 kdy: 28. Listopad, 2009, 19:47:28 »

První várka vánočního cukroví

Dnes se musím pochválit. Vyrobila jsem (resp. z už připravených těst vykrájela a nacpala do formiček) dva druhy cukroví, "brabantské" a kokosové pracny (prosinec je dost nabitý a tyto druhy se dobře skladují). A letos poprvé jsme se u toho nepohádaly. Já jsem se na to pečení letos poprvé i docela těšila a bavilo mě to  (že by to bylo věkem??  Pečení cukroví byla aktivita, kterou jsem od mala úplně nesnášela) Že by ty semináře (Matky a dcery) přinesly další ovoce? Tak uvidíme jak zítra, protože já jsem ty brabantské  tak důsledně a vytrvale ochutnávala (správě by se měly ještě slepovat a dávat něco navrch, ale stejně každý říká, že nejlěpší jsou jen tak, tak je neslepujem), že jich udělám ještě jednu várku. (aby na ty Vánoce taky něco bylo).
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #36 kdy: 29. Listopad, 2009, 12:32:27 »

Páteční přednáška - zase k té sebelásce

v pátek jsem po delší době zase zašla do knihkupectví U Džoudyho na přednášku, která tentokrát měla být na téma různých forem lásky ve vztahu k jednotlivým  čakrám. A přednášející přišel, usmál se a řekl, že se mu to přednášet nechce, tak jestli má někdo nějaký problém, který je ochoten veřejně rozebrat, tak se to tam rozebere a ostatním se tak modelově ukáží principy, o kterých by jinak musel mluvit teoreticky. Našly se dvě odvážné paní, které žádaly o rozebrání vztahových problémů, jako že druhá čakra. Jenže přednášející jim položil několik otázek a konstatoval, že tohle je problém vztahu sama k sobě, malé sebelásky a sebepřijetí, a že to půjde jinak a skrz třetí čakru. Zajímavé bylo, že tam pak zaznělo, že oslabenou třetí čakru mají často lidí, kteří se vrhli na četbu různé duchovní / esoterické literatury (což asi u klientů tohoto knihkupectví bude dost často ten případ). Protože, prý, pro esoteriky je Ego něčím, co se musí potlačit, rozpustit, zbavit se ho, ... aby pak člověk mohl splynout s vesmírem. A tak se člověk postupně vzdává svých potřeb, vlastností, všeho, co na sobě považuje za špatné ..... až nakonec zbyde jen jakési něco-skoro-nic, co se nějak rozplyne ve vesmíru. A prý se často setkává s tím, že lidé, kteří se rozhodli pro tutu cestu, mají problémy v partnerských vztazích (vůbec vztah navázat a pokud už je, tak udržet). Zjednodušeně řečeno, v životě těchto lidí už není pro partnera místo (partner není potřeba??), což okolí vycítí a stáhne se / nepřijde. Pak tam padaly termíny, které mě nic neříkaly, ale pochopila jsem, že by si tito lidé měli vybrat, jestli chtějí žít variantu "člověk" (potřeby má) nebo variantu "něco jako anděl" (potřeby nemá).

Přitom varianta "člověk" neznamená, že by se na sobě nesnažili pracovat a prostě se vykašlali na všechno, co až dosud studovali (spíš  přijmout to, že měli období, kdy si vyzkoušeli cestu, která jim moc nevyhovovala, zatímco jinému může vyhovovat moc a využili své získané znalosti při jiné cestě). Prý jsou dva (třeba i víc??) způsoby, jak se dostat do souladu s vesmírem, buď se všeho vzdát, nebo všechno na sobě (s láskou) přijmout. Přijímat všechno na sobě i na druhých, pochopení, porozumění,  odpuštění, láska, neodsuzování. Nejdřív člověk potřebuje přijmout sebe a mít se rád, pak už mu samo půjde přijímat, respektovat a mít rád i všechny ostatní. (To je jak ta píseň Hey you, na kterou upozorňoval Ježour ve svém příspěvku).

Obě cesty jsou dobré. Mně třeba ta první připadá taková víc vzdušná, jen se vlaje někde v éteru a kontakt se zemí se minimalizuje (a třetí čakra a slezina + slinivka + žaludek jsou z toho asi docela vyplesknuté). Zatímco druhý způsob je pomalejší, člověk se nejdřív oběma nohama postaví na zem (z mého pohledu ve smyslu vyřešení vztahu k sobě a okolí), a pak se napřímí, zvedne hlavu k obloze a nechá vlasy vlát ve větru.

Tak jsem si to sem zase sepsala, než to zapomenu.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #37 kdy: 08. Prosinec, 2009, 10:52:33 »

Strom na adventních trzích na Staromáku

využiju volné chvilky mezi tiskem PF přáníček a zrekapituluju si tu dojmy z adventních trhů. Já jsem minulý týden šla přes Staromák a moc se mi líbilo nasvícení toho stromu, co tam postavili. Resp. na první pohled se mi zdál přeplácaný, ale co když tím chtěl autor vyjádřit význam adventu? Na několika větvičkách úplně na špičce jsou žárovičky modravobílé - dojem ledové hvězdy nebo vločky, občas ještě nějaká žárovka této ledové barvy problikne i ve zbytku větví a to tak synchronizovaně, že to vypadá, jako kdyby kapala voda dolů. Střed stromu, od shora až dolu podél kmenu prosvícené červeně. A zbytek je stromku je osvícený takovými žlutavými drobnými žárovičkami, takové teplé světlo, které pěkně kontrastuje s tou ledovou špičkou. Jak jsem uvedla výše, zkraje jsem se divila, proč tam dali i ty modravě ledové žárovky. Ale pak mě napadlo, že to říká, že v tomhle období (čas se přece dá měřit jako podle postavení hvězd, ne? - tak ta hvězda-vločka na špičce), kdy je venku chladno a jsme vystresovaní a uhonění (chladní - hvězda-vločka na špičce) se otevírá srdce (červené prosvětlení ve středu stromu), a teplem, co z toho srdce sálá taje naše ledová krusta (ty ledově modré a la kapky) a otevřené srdce nám dává poklady, které v sobě skrývá (to teplé žlutavé osvětlení stromu). A když máme otevřené srdce, tak dostáváme i dary z vnějšku - to jsou ty balíčky, které až přijde ten pravý čas - Vánoce - budou ležet pod stromem.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #38 kdy: 21. Prosinec, 2009, 13:24:17 »

Předvánoční lyžování

Advent  je čas, kdy si člověk zaleze a tiše hodnotí uplynulý rok a bilancuje a rovná si věci v hlavě. Na druhou stranu, když se „ponořím do tmy a ticha“ na moc dlouhou dobu, tak se mi pak obtížně vrací do běžného fungování. A tak jsem letos s radostí přijala pozvání na předvánoční lyžování s kamarády z vejšky, aby mě to zase přitáhlo „zpět na zem“. Účel splněn (už po cestě tam).


Den první – aneb – romantika sice vypadá jinak, ale …

Nejvýraznější dojem z prvního dne, kdy jsme navečer  vyjížděli z Prahy byl závěr cesty, jejímž cílem byla  jakási farma, kde jsme měli být ubytovaní.  Jak už to tak u farem bývá, byla i ta naše umístěna na samotě kdesi ve svahu nad vesnicí, jejíž PSČ stojí v adrese, zkrátka ve vesnici jsme odbočili na cestu, která vedla směrem k několika farmám, i té naší. Farmy relativně daleko od sebe. Po asi kilometru klikatého stoupání po této příjezdové cestě, pokryté vrstvou ledu a vrstvičkou sněhu přes to, začalo klouzat směrem dozadu a ke srázu,  a to navzdory  všem snahám o směr dopředu. Sněhové řetězy  jsme neměli (časem jsem pochopila, že pokud máme zachovat při pobytu psychickou pohodu, nemám se ptát na 1. Máme / koupíme / umí někdo nasadit sněhové řetězy? 2. Kolik je venku stupňů?), protože jak jsme byly s kamarádkou ujištěny, na co řetězy, když se to zatím vždycky zvládlo bez nich. A tak zatímco MS řídil, vyběhl MB do lesíka u cesty, přitáhl jakési suché větve, které jsme s LN lámaly a házely klouzající fábii pod přední kola. Bohužel ani to nepomohlo.  Po telefonátu posádkám 2 aut, která dojela na místo před námi a zjištění, že „na co sněhové řetězy, to sebou teda fakt nemáme“ nám nezbylo nic jiného, než auto podjíždějící do všech stran tlačit. Když jsme se dostali z nějhoršího, konstatovala LN: „kašli na to, to víš chlapi, potřebují dobrodružství, oni si už nějak poradí,  jdeme hledat cestu, která farma je ta naše“ (aby se nemuselo zbytečně na odbočky, které ze kterých bychom se taky nemuseli vyhrabat). A tak jsme se asi v 1:30 ráno vydaly s čelovkou na nakonec skoro hodinovou procházku lesem a pak dál strání, musím uznat, že ačkoli dost mrzlo a klouzalo to a bylo zataženo a nesvítily hvězdy, tak to nebylo úplně marné, protože výhled na osvětlenou vesnici pod námi byl parádní. A to jsou přesně ty situace, kdy člověk může buď začít nadávat a vztekat se, nebo se smát a smát. Nějak přirozenější byla ta druhá možnost. A pánové si poradili, dojeli nás a pak už jsme jen se smíchem mašírovali za popojíždějícím autem.


Den druhý – „pojďte, sjedeme na nižší sjezdovky, ať se ohřejeme, je tam jen -12“

Jen v krátkosti, lyžování pěkné, ale teplotně trochu šok, na nejvyšším místě -19 stupňů. To se pak nasazuje vaření stylu zbylá pohanka s bulgurem i k snídani a zázvor přidávaný do všeho, kam to jen jde.  A neustálá chuť na sardinky, které jsem s radostí vyhověla. Jen si říkám, čím by si takový nějaký skalní makrouš odmítající vše chemické mazal obličej proti větru, já jsem byla dost ráda za úplně chemický, hodně mastný krém bez přídavku vody a alkoholu.


Den třetí ů „ krása s nádherou“

Tak někdo popsal výhledy na okolní hory. A ujalo se to, protože to naprosto odpovídalo skutečnosti. A zvlášť okolo půl třetí, když už se slunce skoro chystá zapadat za vrcholky kopců, světlo má takový naoranžovělý nádech a v okolí vrcholy, na které osvětluje,  jsou růžové. A člověk by se kochal a kochal, jen kdyby teplota dovolila se na delší dobu zastavit. A jak jsme tam tak s holkama stály a bavily se o všech našich kotrmelcích v poslední době (některé jsem viděla po třech letech), tak najednou se úplně snadno konstatovalo „a  život jde dál“. To je právě to kouzlo hor, že když člověk stojí někde vysoko, rozhlíží se  do dálky, kde už se ostatní hory nezdají tak velké, a když takhle naoranžověle svítí slunce, tak najednou jsou všechny problémy a starosti malé a řešitelné, a nebo se to prostě nechá být, protože, „život jde dál.“


Den čtvrtý – sněžnice
Protože sněžilo a bylo mlhavo, přidala jsem se k těm, co nešli lyžovat, a místo toho vyrazili na výšlap na sněžnicích. Bylo to moje první vyjití na sněžnicích a bylo to fajn. Dobrá změna. Navíc, jak se člověk pohybuje pomaleji, tak má víc času vychutnávat si ty čerstvě zasněžené a námrazou obalené stromy. Poprvé jsem začala mít pocit, že se blíží Vánoce. A taky, jak jsme se tak drápali nahoru do kopce, přišla řeč na některé staré věci, co tenkrát zabolely, a najednou to byla taková hloupost se kvůli tomu dál naštvávat, když všude okolo je to tak hezké, no zkrátka „co jsme si, to jsme si“, nemá cenu to dál vláčet a hlavně, v konečném důsledku to vlastně bylo dobře, že to proběhlo tak, jak proběhlo. Člověk najednou úplně automaticky odpustí, bez jakéhokoli úsilí, a je to krásný pocit. Je to vlastně hloupost, že když se člověka něco dotkne, tak se kvůli tomu trápí a nevšímá si toho hezkého všude okolo něj, jen proto, že se naplno věnuje tomu užírání se (a nemá už volnou kapacitu mozku na ocenění toho hezkého okolo sebe).


Den pátý – sláva nazdar výletu
Jestli jsem měla někdy, a to docela často, pocit, že jsem se studiem ekonomie docela minula, tak už naprosto jistě vím, že můžu být se sebou spokojená. Kdybych totiž měla někdy ambice stát se polárníkem, bylo by to  ještě více mimo (a navíc bych neznala tyto skvělé kamarády, co bez komentárů respektují, že si vždycky vařím něco extra, „nepařím s nimi“, ale ráda se přidám na různé akce).  Ačkoli se oteplilo jen na -13, tak mi byla celý den trochu zima. Sluníčko bylo nádherné, svítilo celý den, ale za to foukal vítr, zkrátka brrrrr. Po lyžovačce jsme vyrazili a úspěšně dojeli domů. Byl to skvělý pobyt, nádherné vyčištění hlavy i plic.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #39 kdy: 27. Prosinec, 2009, 12:21:28 »

Tyhle Vánoce už byly jiné

Docela váhám, jestli sem tento příspěvek vůbec psát, je to hodně osobní a netýká se jen mě. Možná si to jen sesumíruju, ať to vidím před očima a pak časem smažu.

Nevím, kde začít. Asi tím, že několik situací v poslední době mi ukázalo, jak se asi cítí máma. A když vím, jak se cítí, a co jí vadí, tak vím, čemu se vyhnout a co vysvětlit, aby to mezi námi bylo lepší. Takže vlastně hodně díky těm situacím a těm, co si zahráli na zrcadla a díky kterým jsem si ty pocity, co měla pravděpodobně máma, vyzkoušela.

24.12.
Stále ještě nedokážu za mámou přijít a říct "mám tě ráda a vážím si tě". Ale tak jsem to prostě napsala do vánočního přáníčka, pravda, když jsem viděla ty skoro slzy, když to četla, musela jsem odejít, ale co, první krok udělán a příště se už třeba dostanu dál.

25.12.
Nějak na mě padl "světabol" ze věcí, které mě mrzí, ale které běžný každodenní režim nějak přebije. Ale o svátcích, když se člověk zastaví, tak to vyplave na povrch. Nejdřív jsem přemýšlela, se kterou kamarádkou to proberu, ale pak mě napadlo, že kdo jiný už by mě měl pochopit a vyslechnout, než moje máme? Také přeci byla v mém věku a řešila podobné věci, tak proč si namlouvat, že mi nemůže rozumět? Ostatně jednou v létě, po mém víkendu u rodičů mi poslala sms, něco ve znění "vidím, že jsi hodně nešťastná, až si o tom budeš chtít promluvit, přijď, jsem tady." Bylo to teda dlouhé odhodlávání (asi, kdybych se necítila mizerně, tak se neodhodlám, nějakých 27 let jsem v sobě nosila pocit, že máma o mě nestojí a vadím jí, až díky těm "zrcadlům" jsem pochopila, že to bylo jinak). Ale pak jsem za ní přišla a požádala jí, ať mi zkusí poradit nebo aspoň vyslechnout. A bylo to fajn. A taky jsem zjistila, jak je to příjemné se nechat obejmout mámou, které na rameni můžu všechno vybrečet. A už se sebe nedělat tu, co jakože všechno zvládne a ustojí sama a přeci nikoho nepotřebuje. Ono, cítit, že ta máma tu je a vždycky byla, že NEJSEM SAMA, že mám za kým jít, najednou způsobí, že ten "světabol" už vlastně nebolí. Sice je hodně silné, vyříkat si, že ona si celou tu dobu vyčítala, že mě tenkrát od sebe tak odháněla (neměla čas), že se pak snažila ke mě najít cestu, ale já jsem to nedovolila (chovala jsem se fakt hrozně), že máma hodně trpěla tím, že když byl nějaký problém, tak já jsem běžela vždycky za někým jiným, než za ní.

Teď už to i cítím (v uplynulých měsících jsem si to jen začala uvědomovat), jaká síla a opora do všech aspektů života proudí z fungujícího vztahu matky s dcerou. Já nečekám (a nedožaduju se), že od těchto Vánoc to mezi námi bude  jen klapat, ale ten vztah s mámou je něco tak úžasného, co stojí za to budovat i za cenu, že by to měla být dřina (a člověk může utržit nějaký ten šrám). Ono dokud je člověk zalezlý ve svém hradu, tak je sice chráněn před možným zraněním, ale nedostane se k němu ani to hezké, pro co stojí za to z hradu vylézt.
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #40 kdy: 08. Leden, 2010, 12:34:27 »

Díky za všechno, co bylo, a ano ke všemu, co bude ..... Energie Vody

Tuhle větu viz výše jsem nevymyslela, ale někdy někde četla, ale teď mi přijde úplně vystihující k tomu, jak se cítím. A jinak tím trochu opožděně do svého Občasníku zaznamenávám začátek nového roku, ve kterém chci i nadále pokračovat v tom objevování sebe.

A možná jsem již tento týden jeden další krok udělala, když jsem odmítla nabídku pracovního povýšení. Je to zvláštní, já bych si teoreticky všemožně polepšila, ale já jsem tam tak stála, poslouchala, jaká je to příležitost a využití vzdělání a schopností , v duchu se ptala sama sebe, jestli to opravdu chci. A už jsem neubíjela ten hlásek, co křičel, že ne. Tak jsem se zamyslela proč ne, a je to jasné, já prostě potřebuju volnost, proběhnout se venku, pestrost – a tu má asistentka. Ale nemá ji osoba na pozici, která mi byla nabídnuta. Tak jsem to odmítla. To byl můj první pracovní den v novém roce.

Hned druhý den jsem začala chraptět a třeštící hlava dávala jasně najevo, že se hodlají čistit dutiny, takže od úterka nemluvím a kašlu a smrkám. Dokonce jsem se v úterý odpoledne sebrala a jela dřív z práce si domů lehnout, už to nešlo, no já jsem ještě pořád řešila, jestli mi je opravdu natolik špatně, abych takhle prchala v půli dne domů, ale pak jsem usoudila, že si nemám co dokazovat, špatně mi  je, tak jedu,ten půlden v posteli si zasloužím.  Dnes v pátek je to už lepší,po krizové středě jsem  včera  zvládla odtancovat hodinu orientálních tanců (se dvěma balíčky kapesníků, ale kašlat jak tuberák jsem začala naštěstí zase až cestou domů). Stejně jsou orientální tance bezva aktivita, když jsem už při převlíkání v šatně zjistila, že jsem se přes Vánoce trochu zakulatila, tak jsem si s klidem mohla říct, že aspoň bude čím pořádně zaklepat při prvku shimmy. Jsem opravdu ráda za to, že po 5 ukázkových lekcích v taneční škole Aisha, která si hodně zakládá na propracovanou techniku, jsem mohla, coby naprostý začátečník, začít tancovat se skupinou holek, co už pár let tančí a jen potřebovaly 2 nové holky do počtu (ony to moc nehrotí, občas asi někde mají nějaké vystoupení, ale většinou se tak jen schází a tancují si pro radost). Protože je to takové svižné a radostné a skvěle odreagovací, technicky vzato to sice teda docela patlám (nedělám si iluze ani ambice ani já, ani ta lektorka, že bychom to my nové rovnou všechno zvládaly), ale co, vždycky mě to tak nabije. A úžasně nabitá jsem byla i ráno, probudila jsem se docela brzy, takže jsem si řekla, že mám dostatek času na pěkné, klidné ráno. Jakože si vezmu větší snídani a zapálím si k ní svíčky a budu ji tak pomalu baštit a vůbec všechno budu dělat v klidu a beze spěchu (a budu mít čas dokonce i na manévr nasazení jiných náušnic) – miluju taková klidná pohodová rána. Jenže jsem se do té idylky naložila až moc, najednou jsem zjistila, že docela nestíhám, tak běžím, v rámci šetření časem ani neběžím k vypínači v chodbě a ještě za šera hupsnu do kozaček, vybíhám na chodbu .... no a asi v půlce schodů mi dojde, že něco nehraje .... tak kouknu ... mám jednu botu černou a druhou hnědou a nehrálo to, že ta černá má  vyšší podpatek. Ještě, že  bydlíme v prvním patře, ale i tak mě ten návrat pro druhou stejnou botu do páru stál přesně tu minutu, která zbývala do odjezdu autobusu (a to se to obešlo i bez rozhodovacího dilema, jestli vzít dvě černé nebo dvě hnědé). Ale stejně, když jsem tak pádila na jinou zastávku na autobus jiné linky, přišel pocit, že jsem vlastně ohromě šťastná a spokojená. Že jsem si sice v minulém roce párkrát sáhla někam téměř na dno, ale i tak to zpětně hodnotím pozitivně. A že když mi lidé tak soucitně říkají „ty máš v posledním roce až dvou ale hodně těžké období“, tak že to tak vlastně není, určitě ne objektivně, to jen já jsem si ty situace jako negativní a těžké interpretovala. Je to jen ve mně.
Zaznamenáno
neon
Administrator
Hero Member
*****
Pohlaví: Mužské
Příspěvků: 3465


Zobrazit profil WWW
0 0
« Odpověď #41 kdy: 08. Leden, 2010, 14:04:12 »

Tak já ti to neřeknu, že to máš těžké.
Přestaň si to dělat, přesně jak píšeš  Very Happy

Ať se brzo vyeliminuješ a ať neustále děláš co cítíš.. gratuluju k následování vnitřního pocitu a nepřijetí povýšení, svoboda je k nezaplacení Wink
« Poslední změna: 08. Leden, 2010, 20:37:22 od neon » Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #42 kdy: 16. Leden, 2010, 22:23:34 »

Kaizen aneb velké změny mají šanci na úspěch, když se dělají po krůčkách

Tak jsem četla v Elle (ano, já, která jsem celé roky tvrdila, že podobné časopisy mají hodnotu maximálně sběrového papíru) jsem dostala do ruky vydání, kde psali o této japonské metodě dělání změn (jinak lze na info o této metodě narazit v knihách o managementu). A tam byl zajímavý článek o tom, proč ztroskotávají předsevzetí, protože, když chceme změnu, tak ji chceme hodně rychle. (nojo no, když už si uvědomím, že něco není v pořádku a chtělo by to změnit, tak už to chci mít hned). A nebo se k té změně chceme přiblížit hodně rychle, a klademe si moc velké "dávky". Přitom  klíčem k úspěchu je postupovat pomalu a po krůčkách. Prý máme v mozku jakési centrum emocí, které neustále monitoruje dění okolo nás. A když usoudí, že nám hrozí nebezpečí, tak zavelí k útoku nebo útěku, dle vyhodnocení situace.

Už minulý víkend jsem se dala do docela radikálního úklidu, to, co začalo akutní potřebou vyhodit stará skripta z dob studia (jestli to nějak souvisí s tou stále probíhající eliminací z čelních dutin ??) přerostlo v úklid a přeorganizovávání skoro všech polic. A dnes jsem už to tolik chtěla mít hotové a vyčištěné a přeorganizované a uklizené - a asi jsem si naložila moc velkou dávku, když ještě ve 21h vypadal pokoj jak po výbuchu bomby, což je teda dost demotivující (centrum emocí vyhodnotilo situaci jako ohrožení a začalo velet k útěku),  tak jsem usoudila, že je potřeba uplatnit Kaizen. Ještě, že nám to ti manažeři vymysleli  Wink Zkrátka mám "vědecky podložené", že se to prostě nedá uklidit najednou a mám radši  co nejrychleji dodělat rozdělané a smířit se s tím, že nezvládnu všechny poličky a že tohle přeorganizování zřejmě není definitivní verze, ale bude se to muset doladit za provozu. Prostě to nějak zkusit a netrvat na tom, že tohle musí být ta definitivní a dokonalá verze ve stylu "z jedné vody na čisto". A třeba za týden (až si od toho úklidu oddechnu) udělat další kousek. Tak a zítra výlet na běžkách  Smiley
Zaznamenáno
lehu
Full Member
***
Příspěvků: 233


Zobrazit profil
0 0
« Odpověď #43 kdy: 17. Leden, 2010, 22:09:43 »

Poslední polička

ano, stále téměř nedotčená a jsem zvědavá, kdy se k tomu odhodlám. Ono je to někdy náročné pohnout věcma, kterýma se roky téměř nehýbalo. A tahle malá poslední zbývající polička mi dává dost zabrat, už jen když se tím směrem podívám. Jsou v ní různá fotoalba, nějaké sešity, nevím, ale hlavně několik knih, co jsem si nakoupila a něco i načetla během střední školy a ty mi dávají nejvíc zabrat. Cítím se divně už jen tehdy, když je mám vzít do ruky.

Byli jsme zvláštní třída, ještě školou tlačení do role "humanitních intelektuálů", a jak už to tak v pubertálním věku bývá, jasně že my jsme věděli všechno nejlíp a  všichni okolo dělali všechno nemožně blbě. Ještě navíc třída s třídní učitelkou (současně učila literaturu), která standardním osnovám navzdory se s námi celý prvák rozhodla rozebírat starověkou literaturu - indickou, perskou a nevím co ještě. Takže se asi nelze divit, že prvák jsme zahájili hitovkou Třetí oko a dalšími knihami od Lobsanga Rampy (jo, Tibet byl taky v kurzu, celé ty 4 roky) a pak už to jen jelo, zatímco pár spolužáků se zabývalo náladami existencialismu (s patřičně sladěným image), jiné spolužačky už tenkrát na to šly skrz Luis Hay a milování svých životů, ale výjimkou nebyla ani diskuse nad knihami o čakrách nebo Celestinským proroctvím. Pamatuji se, jak jsem mámu vyšokovala, když jsem jednou k nějakým Vánocům nebo narozeninám si jako dárek "objednala" Tibetskou knihu o životě a smrti (kterou jsem mimochodem dodnes nepřečetla), ale tenkrát byla doporučovaná jako něco děsně super. Asi je v "náctiletém" věku normální, že se hledají nové směry a všechno netradiční, jenomže asi by motivem toho hledání neměla být snaha jen držet krok se spolužáky nebo dokonce se je snažit trumfnout a v něčem předhonit. A tak zatímco Lazarevova Diagnostika Karmy I.  šla úplně sama a to byl ještě ten zájem, tak já se rozhodla, že JÁ zmáknu i tu Diagnostiku Karmy II. a to budu mít trumf v rukávu zase do nějaké diskuse. A možná to byl ten omyl, stejně jsem toho přelouskala jen asi třetinu a pak už se to zaseklo. A pak se mi dostalo do ruky Zasvěcení od Elisabeth Haich (tak nějak, tohle jsem četla v 17 a minulý týden jsem oslavila třicátiny, takže je to dávno a mám nárok si jména přesně nepamatovat), ta kniha mě úplně vtáhla,  a já se najednou lekla, kam se to dostávám a jestli do sebe "nervu" informace, které bych taky nemusela ustát. Resp. to už byl čtvrťák a ještě ve třídě bylo in Redfieldovo Desáté proroctví, ale po něm už se ve mně zrodil úplný odpor ještě něco cokoli dalšího podobně laděného číst. A nebo mám místo odporu říkat potřeba nejdřív se pořádně stabilně postavit na obě nohy a pak teprv nechat hlavu plout v mracích? Nevím, ale faktem je, že od ukončení střední školy jsem prakticky nic duchovněji laděného nečetla. Snad je to jen o tom, nechat věci volně plynout, když se člověku ty informace dostávají samovolně, tak asi máme nějakou ochranu a nedostane se nám nic, co bychom neustáli. A nebo se máme modlit za to, abychom měli nějaké vedení a ochranu? Ale malér se mi zdá v situaci, kdy to člověk do sebe začne z nejrůznějších důvodů rvát.

Ale co teď se těma knížkama? Vždycky jsem byla vedená k úctě ke knihám, takže jen tak vyhodit něco i třeba naprosto nečteného se mi příčí, na druhou stranu si nejsem úplně jistá, jestli je v tom pokoji chci mít. A maskovat je fotoalby už taky nehodlám.
Zaznamenáno
La Tibor
Sr. Member
****
Příspěvků: 294



Zobrazit profil WWW Email
0 0
« Odpověď #44 kdy: 17. Leden, 2010, 22:35:36 »

Moc vtipnej clanek.

Napada me jedna vec... co takhle ty knizky vzit, najit nejakou tu tridu o pul generaci pod tebou a knizky tam rozdat detem.

AVSAK.

S patricne uprimnym venovanim a vubec celou historii. "No tuhle knizku jsem docetla do strany 10, abych se s ni chlubila Zdenkovi. Ale Zdenek se o me nezajimal, tehdy jsem si myslela, ze mel na knizku jinej nazor. Az po 10 letech mi docvaklo, ze on knizku narozdil ode me ani neotevrel, ale zajimal se o Petru, ktera mela vetsi kozy. Doslo mi to ted ve 30ti, kdyz jsem si cetla Elle a rady od jedne retardovane autorky.".

Nebo neco v tomhle stylu.
Zaznamenáno

Stran: 1 2 [3] 4 5 ... 15
  Tisk  
 
Skočit na:  



Přihlaš se uživatelským jménem, heslem a délkou sezení